Milena Antonovičová, konzultantka pro přístupnost a bezbariérové řešení prostředí, www.resenibarier.cz
Na jaře letošního roku byl za podpory Nadace Veronica uspořádán česko-švédský workshop „Brno na vlastní oči“. Na různých místech v centru Brna se s účastníky diskutovalo o konkrétních bariérách, viditelných i neviditelných, a o možných řešeních, zkušenostech a nových technologiích používaných u nás a ve Švédsku.
Na jeho organizaci jsem se podílela společně se svou kolegyní Zdenou Šrámkovou. Ve Stockholmu, kde nyní i žije, vystudovala roční intenzivní kurz pro přístupnost prostředí a od té doby se řešení veřejného prostředí pro uživatele se specifickými potřebami věnuje profesně, spolupracuje na různých projektech, založila konzultační centrum KCT a pracuje v předsednictvu oborové organizace Svensk tillgänglighet (Švédská přístupnost, www.svensktillganglighet.se).
Obecně řečeno, české předpisy pro tvorbu bezbariérového prostředí jsou složitější a detailnější, ale v prostředí našich měst a obcí je bariér více. Řešení jsou někdy buď pouze formální, nebo nejsou v souladu s potřebami uživatelů. Objevují se novostavby i rekonstrukce, které jsou nevyhovující, a odborná veřejnost, státní správa ani uživatelé netuší, jak má správné řešení vypadat. Ze své osobní zkušenosti ze Stockholmu vím, že prostředí včetně veřejných dopravních prostředků je tam opravdu bezbariérové, přístupné a vstřícné. Řešení sotva postřehnete, protože jsou jednoduchá, nenápadná, ale funkční. V následujícím rozhovoru jsem se snažila zachytit zásadní rozdíly v situaci u nás a ve Švédsku.
Od kdy se švédská společnost věnuje problematice přístupnosti veřejných staveb a prostranství?
První legislativní předpisy týkající se bezbariérovosti se ve Švédsku objevily v šedesátých letech 20. století, přibližně ve stejné době, kdy se v USA etablovaly principy univerzálního designu. Od té doby se však s rozvojem technologií měnily a mění i potřeby uživatelů, a to se zrcadlí v používaných řešeních: původní řešení už nejsou funkční, a je třeba je buď inovovat, nebo zcela nahradit jinými.
Problematika bezbariérovosti ve Švédsku zahrnuje kromě přístupnosti fyzického prostředí i přístupnost informací, odstraňování překážek v komunikaci a rovněž i v oblasti vztahů většinové společnosti a osob se zdravotním postižením. Ve Švédsku je běžné, že všechny úřady, veřejné instituce, ale i mnohé soukromé společnosti mají své plány na odstraňování bariér, které obsahují jak hodnotový systém závazný pro všechny zaměstnance, tak i konkrétní návody na udržování a zlepšování přístupnosti na pracovišti. Práce na poli přístupnosti je vnímána velmi pozitivně a je často součástí reklamy. Postupem času se pojem bezbariérovosti ve všech jejích odvětvích stal běžnou a plnohodnotnou součástí veřejné diskuse.
Významná je aktivita veřejnosti – občané se nebojí upozorňovat na své potřeby a na bariéry. Ve Švédsku existuje silná organizace HSO, která sdružuje a zastupuje jednotlivé neziskové spolky (kterých je 37). Pochod za přístupnost, který se každoročně koná po celé zemi a jehož se účastní tisíce lidí s postižením, se zdravotním omezením, rodičů s kočárky, seniorů a jejich příznivců a podporovatelů, dosáhl po 12 letech svého cíle – antidiskriminační zákon bude rozšířen tak, jak o to aktivisté usilovali. Od ledna bude nepřístupnost veřejného prostoru považována za diskriminaci se všemi zákonnými postihy.
Existují zásadní rozdíly mezi používanými řešeními v České republice a ve Švédsku?
Určitě, rozdílná řešení daná historií, klimatem, úrovní legislativy, postojem společnosti, majetkovými vztahy atd. Například je na první pohled patrné, že ve Švédsku jsou jiným způsobem řešené hmatové úpravy pro nevidomé. V souladu se současným evropským trendem se zásadně hmatově liší vodicí a varovná dlažba, řešení je jednoduché, logické a konsekventní. V Brně mě vždy zaráží, že téměř každý přechod je řešený jinak. Navíc používaný hmatný typ dlažby by ve Švédsku vyvolal značné protesty lidí na vozíku – je nejen kluzký a nepříjemný pro běžnou chůzi, ale působí značné obtíže zejména lidem na vozíku se zvýšeným spasmem.
Obecně bych řekla, že řešení, která se dostávají do předpisů, se ve Švédsku velmi dlouho ověřují v praktických studiích. Například tzv. stockholmský model přechodu, kde je širší část s 6–8 cm vysokým obrubníkem pro snadnou identifikaci okraje chodníku pro nevidomé uživatele kombinována s cca 0,9–1 m širokou rampou pro uživatele s omezenou mobilitou, vznikal tak, že bylo postaveno 7 různých řešení na přechodech jedné frekventované ulice v centru. Referenční skupina, v níž spolupracovali lidé s různou mírou pohybových a zrakových postižení s reprezentanty jiných skupin uživatelů, se shodla na tom, že současný model vyhovuje všem nejvíce, a proto se nyní aplikuje na všechny přechody ve Stockholmu i v jiných městech.
Jak je přístupnost zakotvena ve švédské legislativě?
Legislativa ve Švédsku je strukturovaná poněkud jinak než v ČR. Základní požadavky na bezbariérové prostředí jsou zakotveny ve stavebním zákoně, důležitý je v tomto bodě i zmiňovaný antidiskriminační zákon, který nově označuje stavební bariéry jako jednu z forem diskriminace.
Švédský stavební zákon obsahuje kromě požadavku bezbariérovosti novostaveb i požadavek odstraňování bariér u stávajících veřejných staveb a prostranství. Je to tzv. Zákon o lehce odstranitelných překážkách, (www.boverket.se).
I proto, že u mnohých staveb z minulosti nebyly dodrženy dobové požadavky přístupnosti, je podle poslední novely stavebního zákona z roku 2011 nutné přikládat k žádosti o stavební povolení i vyjádření konzultanta z oboru přístupnosti. Tentýž konzultant pak sleduje celý proces stavby až ke kolaudaci.
Stavební regulace včetně bezbariérového řešení spadá pod tzv. Boverket [bu:verket] – tento úřad nejenže vydává legislativní předpisy, ale rozděluje i nemalé státní příspěvky např. na výstavbu nových bytů pro osoby s kognitivním postižením, na bezbariérové úpravy nestátních kulturních zařízení či na projekty inventarizace stávající bytové zástavby.
Financování projektů zaměřených na zvyšování přístupnosti je možné i z jiných zdrojů. V této souvislosti lze zmínit například Arvsfonden (Dědický fond, kde se soustředí finanční prostředky zemřelých, kteří neměli příbuzné a neurčili dědice). Tento fond každý rok rozděluje asi 550 000 000 švédských korun nestátním organizacím. Příkladem projektu financovaného Arvsfondem je i celostátní databáze přístupnosti, do níž jsou zařazovány veřejné objekty všeho druhu s popisem podle podrobných kritérií.
Když jsme narazili na bydlení, jaká je situace ve Švédsku v této oblasti?
Ve Švédsku je z celkového bytového fondu 63 % nájemních bytů (v ČR je to 29 %), existují pořadníky zájemců a majitelé (obecní i privátní) mají povinnost nabízet volné byty. Výhodou je, když mohou uvést stupeň bezbariérovosti bytu. Používá se například stupnice 1–4, kdy 1 znamená pouze základní přístupnost objektu a 4 pak řešení, které umožňuje použití WC a ostatních prostor s dvěma asistenty. Další členění je podle možnosti v bytě využít určitý typ kompenzační pomůcky (hůlka, chodítko, vozík). Častější je ve Švédsku i komunitní bydlení pro mladé uživatele s postižením, kdy několik lidí sdílí jeden velký byt a společně využívají sociální služby. Lidé na tento způsob bydlení mají nárok; pokud jim ho obec nenabídne, mohou na ni podat i žalobu.
Jak je to s přístupností veřejných budov ve Švédsku a jak se k problematice staví obce?
Na rozdíl od České republiky mají komuny (obce, správní oblasti) větší míru samostatnosti a zodpovědnosti. Každá správní oblast musí mít svůj program pro zlepšování přístupnosti. Hlavní město vydalo například materiál: Stockholm – Program pro bezbariérové řešení a užívání městského prostředí jako inspirativní metodiku k uskutečnění plánu, podle něhož mají být prakticky všechny překážky přístupnosti odstraněny a Stockholm se má stát nejpřístupnějším hlavním městem světa. Podkladem byl mimo jiné obsah vládního programu „Od pacienta k občanovi“ (1999/2000:79), platného v letech 2001–2010. Vláda v něm deklarovala, že je třeba soustředit úsilí především na tři hlavní oblasti: prolnutí politiky ve prospěch lidí se zdravotním postižením do všech oblastí společenského života, vytvoření přístupné společnosti pro všechny a odstranění předsudků vůči lidem se zdravotním postižením. Nový program pro dobu 2011–2016 je konkrétnější v popisu dosahování těchto cílů. Jedním z důsledků programu je záviděníhodný stav, kdy ve Stockholmu, který má přibližně 800 000 obyvatel, je ze 300 veřejných WC zhruba 200, tj. dvě třetiny, řešeno bezbariérově.
Jaké jsou trendy?
Trendy ve Švédsku jsou shodné s evropským vývojem v oblasti přístupnosti. Od speciálních řešení a jednoúčelových úprav je znatelný příklon k jednoduchým a univerzálním řešením, vyhovujícím všem uživatelům. Pokud jsme u toalet – standardem ve veřejných prostorách jsou genderově neutrální kabiny (tj. přístupné ženám i mužům), které velikostí odpovídají požadavkům uživatelů na vozíku, kteří potřebují asistenci. Všude, kde jsou umístěny běžné toalety, musí být i toalety funkční pro osoby, které používají elektrický vozík (permobil). V ČR je v tomto směru situace poněkud zvláštní, v legislativě se o kabinách pro vozíčkáře s asistencí sice mluví, jsou však vyžadovány pouze ve stavbách, kde se předpokládá pohyb těchto osob. Kladem „řešení pro všechny“ je i to, že WC nemohou být zamčená.
Jak vidíte situaci do budoucna?
Podle mě neustále roste význam spolupráce v rámci EU. Každý má co nabídnout ostatním, důležitá jsou setkávání, sdílení příkladů dobré praxe, výměny informací, diskuze nad problémy, pohledy z druhé strany, inovativní nápady a proaktivní přístup. Měl by být rovněž podporován rozvoj podnikání v této oblasti, protože se jedná o nové a perspektivní trhy pro kreativní výrobce a kvalitní výrobky.