„Průšvih není romantismus, ten ďábel se jmenuje sentiment.“ Slova přírodovědce Jiřího Sádla, která v krátkém vstupu zazněla na Inventuře urbanismu dne 27. 11. 2015, nastiňují dynamickou atmosféru již šestého ročníku konference, které se tradičně účastní mnoho špičkových českých architektů a urbanistů. Konference se konala na půdě Fakulty architektury ČVUT, tentokrát pod názvem Jak učit architekty venkovu? Zdánlivě jednoduché téma však odkazuje k mnohem hlubším problémům, ke kterým setkání směřovalo: Čím je vlastně současný venkov? Kam směřuje? Co potřebuje? V čem se dnes jeho prostředí odlišuje od měst? A v neposlední řadě, pro koho, s kým a zejména jak jej vlastně mají architekti-urbanisté svou činností vytvářet?
Oproti předchozím ročníkům konference, které byly zaměřeny především na tvorbu prostředí velkých měst, i na různé přístupy k urbanismu a územnímu plánování, vystoupila na tom letošním kromě urbanistů i celá řada specialistů z nearchitektonických oborů (přírodních a sociálních věd, oborů historických, uměleckých i zástupců samosprávy). Různé přístupy k výuce architektury byly představeny přednášejícími z vysokých škol v Praze, Liberci a Brně.
Jaký je vztah venkova a města v době, kdy se vzdálenost k nejvzdálenějším vesnicím udává v desítkách minut, v době, kdy je možné vyřizovat pracovní maily během chůze po polní cestě, v době, kdy se jen jedenáct procent venkovanů živí zemědělstvím? Je skutečně ještě dnešní venkov místem, které staví na svých vlastních tradicích a selském rozumu? Lze se ještě při péči o krajinu a obraz venkova spoléhat jen na jeho obyvatele tak, jako se kdysi spoléhalo na moudrost hospodářů? Mají vůbec dnešní venkované schopnost a především moc uplatnit svou péči a porozumění v místě, ve kterém žijí? Celé spektrum odpovědí na tyto a mnohé další otázky bylo představeno na konferenci, jejíž videozáznam je veřejně přístupný na internetových stránkách: www.inventuraurbanismu.cz
Přestože architekti bývají vnímáni jako městští intelektuálové, mají na utváření dnešního venkova nezanedbatelný podíl. Ať se nám to líbí, nebo ne, konkrétními realizacemi i formou územních studií a plánů se jejich vlastní názor a vůle v určité míře propisuje do podoby krajiny, ve které žijeme. Tvorba takových plánů sice není činností jednotlivce a vždy zahrnuje spolupráci s dalšími odborníky, správou i veřejností, ale kvalita výsledného dokumentu závisí především na schopnostech jejího zhotovitele. A právě na venkově, kde je nízká institucionální kapacita, právě tam závisí úspěch plánu mnohem více na schopnostech architekta – zpracovatele, než kdekoliv jinde. Je-li plán špatný, v lepším případě se nic nestane, v horším případě jsou následky viditelné ještě desítky let. Energie na venkově je vzácná a chybná rozhodnutí není snadné napravit.
Je-li péče o plánování ve městech svěřena profesionálům z řad místní samosprávy, pak na venkově bývá plán svěřen starostovi, který jeho jazyk nemusí vždy ovládat a nadto má mnoho dalších a naléhavějších starostí. Na projektanta plánu v takovém prostředí připadá vysoká odpovědnost. Je pouze na něm, do jaké míry překročí rámec toho, co od něj bývá očekáváno (za co bývá zaplacen), a zhostí se role zprostředkovatele, který umožní obyvatelům obce vytvořit společenskou smlouvu se sebou, se svými dětmi i se svou krajinou, a navíc ji vytvořit tak, aby byla administrativně bezchybná a přitom každému srozumitelná.
Přestože téma územního plánování stojí v pozadí všech ročníků této konference, hlavní důraz byl tentokrát kladen právě na hledání společných hodnot venkovského prostředí – očima architektů, přírodovědců, sociologů, historiků a mnoha dalších profesí. Shoda panovala v tom, že pojem venkovského charakteru není prázdný. Naopak velká různorodost příspěvků se projevila v přikládání různé důležitosti vzájemným vztahům společenství, kultury, přírody a krajiny, ve kterých byly tyto hodnoty hledány. Jeden vztah však měl zcela evidentní klíčovou roli v mnoha příspěvcích: vztah současného venkova a města. Architekt ve své práci nezhmotňuje pouze různá přání a potřeby klientů – jednotlivce či obce. Jeho etickou povinností je rovněž posilování hodnot společenských, tedy kulturních. Zde je však nezbytná shoda a sdílení, a právě cíle a zájmy dnešních obyvatel venkova jsou velmi heterogenní. Kontinuita zemědělské tradice a vztahu k půdě je přerušená a samotní venkované se nedokáží shodnout na podstatě toho, čím by se vystavěné prostředí dnešní vesnice mělo lišit od prostředí města. Nejsou-li určité hodnoty zřejmé, neznamená to, že neexistují. Právě proto je nezbytné konání takových setkání, jakým byla i Inventura urbanismu 2015. Co jiného je hodnota, nežli sdílený názor? Navíc je velmi pravděpodobné, že právě kvalitní prostředí venkova je jednou z největších hodnot prostředí našich měst.
Rozhovor s architektem Janem Jehlíkem, vedoucím ústavu urbanismu FA ČVUT a hlavním iniciátorem konferencí Inventura urbanismu:
Inventura urbanismu 2015 má název Jak učit architekty venkovu? Proč právě venkov současné architekty zajímá?
Architekti bývají při své práci velmi často pověřeni hledáním toho společného, komunikací, hledáním dohody. Srozumitelnost je nezbytná a je třeba najít společný jazyk, kterým lze srozumitelně sdělovat složité věci. Přitom vyvstává mnoho otázek. A my musíme hledat odpovědi, nemůžeme si je vymýšlet. Z toho důvodu se také konají inventury urbanismu. Dnes si často nejsme jisti, jaká jsou vlastně kritéria pro stavění a plánování na venkově. Nejen při výuce a při hodnocení soutěží, ale i v praxi. My se tomu musíme snažit porozumět – nesmíme být ti romantici, co na venkov přinášejí pohádku – Josefa Ladu. Lidé si nás najímají jako profesionály.
Co je podle vás venkovský charakter?
Na vesnici žiju už čtyřicet let, ale nejsem venkovan. Venkov je pro mě to, co je venku. A také souvisí se zemědělstvím. I když sami obyvatelé nemusí být přímo zemědělci, nějakým způsobem se na tu obdělávanou krajinu vážou. Také je to měkkost, neurčitost a samodělnost, určitý druh nepořádku. Na konferenci zaznělo, že dnešní vesnice se již odpojila od zemědělství a nemusí být nezbytně zemědělská. Já si ale myslím, že musí, a že je to dokonce dnes jen přechodné období. Ty měkké přechody trávy a mlatu, to co máme na vesnici rádi, přitom vlastně už dnes úplně neplatí. Čím byly kdysi kamenné zídky, to by byl dnes KB-Blok. Pokud na nich lpíme, vyvstává otázka, do jaké míry je to jen estétství, zda bychom neměli přijmout to, jak se to dnes dělá. Je to podobný problém, jako s hodnotami u památek. Odhalení kvality, kterou chceme podržet dál. A také jak tyto hodnoty vysvětlit lidem?
Zemědělství, měkké přechody trávy a mlatu…není to jen pouhý sentiment?
Nesnáším sentiment. Je však mou povinností jako odborníka ptát se. Když architekt něco vnímá skrze svou odbornost, pak tam má hledat. Je to podobné jako u památek – k čemu jsou dobré šambrány u oken?
Existuje něco jako venkovská zástavba? Často slyším názor, že stačí hlídat sklon a orientaci střechy.
Jenže takovou regulací se kompletně zastaví vývoj. Je to nějaká kvalita a priori? Žádná „venkovská zástavba“ neexistuje. Existuje pouze lokální zástavba, existuje něco, co je charakteristické, identické. Venkovská zástavba – jako že to jsou chaloupky se šikmými střechami? To je nesmysl.
Architekt na venkově by tedy měl být vždy lokální, tedy někdo, kdo dlouhodobě žije právě v tom prostředí, ve kterém i navrhuje?
Na našem venkově se nemůžeme spolehnout pouze na lokálního architekta, který pracuje mimo rozsah honorářového řádu, někoho, kdo dlouhodobě žije přímo v místě s lidmi. Takové exkluzivní situace mohou nastávat, je to však jen jeden z důležitých prvků souhvězdí, který sám o sobě nevytváří vesmír. I tehdy, kdy mluvíme o architektovi na venkově jako o někom s hlubokým poznáním jednoho místa, stále mluvíme o člověku, který má nějakou obecnou znalost – vzdělání, po kterém následuje cesta jak nalézt to poznání ke konkrétnímu úkolu. A to je téma. Existuje nějaká obecná metoda, jak tu věc poznat?
Náleží však takové úsilí o porozumění jednotlivým venkovským komunitám k profesi architekta? Participativní procesy v plánování by tuto část jeho činnosti přece mohly zastoupit.
Myslím, že spolupráce s obyvateli nespočívá jen v tom, že přijdu a řeknu: pojďme si povídat. Od architekta se očekává, že je poučený. Kvalita z těchto přístupů automaticky neplyne. Ti lidé nevědí, co mám jako architekt chtít. Jako architekt mám za svou profesi zodpovědnost – nejsem výš, ale umím to. Oni zase umějí něco jiného. Odkrývat jak věci poznávat je důležitější než hesla. Existuje určitá hrozba: spoléhání na to, že z analýzy samotné vyjde výsledek – něco jako skript, algoritmus. Analýza je základ vědění, ale to rozhodnutí – někde udělat čáru – to není na jejím konci. Mezi tím leží mezera a ta je vyplněná schopností – někdo to umí a někdo neumí. Na druhé straně leží jiný extrém – rozhodování se pouze „podle citu“. Každý dům i územní plán se dá alespoň z 80 % vysvětlit. Ten zbytek třeba ne, tam už musíme architektovi důvěřovat. Schází-li důvěra, je lépe vyměnit architekta.
Několik příspěvků na konferenci ukázalo hloubku, do které by bylo třeba jít pro kvalitní porozumění prostředí. Je to z časového hlediska v současné praxi vůbec možné?
Když chci vydat více energie, musím chtít více peněz. Když chci spolupracovat, tak musím vysvětlit investorovi, že to má smysl. U domu je to to samé. Chybou na naší straně je, že jsme asi nedokázali sdělit, v čem je hodnota architektury. I protože si jako profese podkopáváme vlastní nohy. Proto je třeba nalézt a říct, co jsou ty hodnoty. Říct to navenek – srozumitelně komunikovat s lidmi z obcí a krajů.
