Nacházíme se v paradoxní situaci: stát omezuje vlastnické právo majitelů kulturních památek z důvodu veřejného zájmu, a zároveň nabízí finanční příspěvky na tzv. revitalizace, úpravy snižující energetickou náročnost budovy. Památky je z logiky věci žádoucí měnit co nejméně, dosažení energetických úspor je ale spojeno právě s výraznou změnou jejich podoby.
Při pohledu na výsledky Zelené úsporám a obdobných programů se nabízejí mnohé otázky: Jaké energetické a finanční nároky z hlediska výroby i likvidace nové materiály (plastová okna, izolace atd.) představují? Jaká je jejich životnost a jakou mají schopnost technicky, ale i esteticky stárnout? Nemůže dojít aplikací nových materiálů k poškození stavby, například posunutím rosného bodu k degradaci dřevěných prvků konstrukce? Nepředstavují tyto změny v dlouhodobém časovém horizontu z ekologického a ekonomického hlediska rizika? Je nahrazování historických dřevěných oken opravdu ekologické a nutné? Není leckdy dostačující a izolačně dokonce výhodnější původní okno repasovat?
Předmětem úvahy není zpochybňovat práci inženýrů, naopak je žádoucí, i z pohledu památkové péče, aby se materiály vyvíjely a aby měla společnost co nejvíce relevantních informací k rozhodování, v případě památek často nevratnému. Někdy nejde jen o dostatek informací, občas se zdá, že chyběl i obyčejný selský rozum.
Ochrana památek a snižování energetické náročnosti jsou často bohužel protikladné činnosti. Stejně tak platí banální pravda, že ke každému objektu je nutno přistupovat individuálně a k řešení přistoupit až po důkladném zhodnocení konkrétních možností a hodnot objektu. Chronologicky lze námi sledovaný stavební fond, památky i „nepamátky“, rozdělit do několika skupin:
1/ Nejpočetnější skupinu památek tvoří nájemní městské domy z přelomu 19. a 20. století. Ty jsou kvůli svým bohatě plasticky zdobeným fasádám pro Zelenou úsporám nevhodné; pozitivní výsledek zateplení je vyloučen. Z obecně-kulturního hlediska může k tomuto kroku přistoupit pouze jedinec značně otrlý. Vzhledem k tloušťce obvodových stěn to ale není nejpalčivější problém. Potenciální možnost představují alespoň dvorní fasády (i když v některých případech může být zateplení kontraproduktivní i z technického hlediska). Naopak kastlová okna těchto domů jsou dobrou příležitostí k úspoře, ať už se je rozhodneme repasovat (s možností vložení dvojskla), nebo vyměnit za kopie. Ve výsledku dostáváme trojsklo (a splňujeme dokonce požadavek normy).
2/ Z hlediska úprav nejproblematičtější stavby, meziválečné, představují také relativně početnou skupinu. Jde o rodinné i činžovní domy a mnohé veřejné budovy (kostely, kina, sokolovny, školy, nemocnice atp.). Tehdejší stavebně-technický pokrok spolu s progresivní architekturou samostatného Československa přinesl změny nosného systému, a tím možnost ztenčit obvodové stěny a zvětšit okenní otvory, což ale znamená větší tepelné ztráty. Tyto domy mají ještě jednu nevýhodu – uznání jejich architektonických kvalit není v široké veřejnosti zdaleka běžné. S jistotou se jim ho dostává mezi historiky umění, architekty, ale teprve pomalu mezi samotnými památkáři. Málokterý z těchto domů je prohlášen za kulturní památku, zároveň nás dnes jejich hladké fasády svádějí k zbrklým a nevhodným úpravám.
Meziváleční architekti většinou promýšleli všechny detaily a usilovali o elegantní, až minimalistická řešení, o subtilní prvky a kvalitní pohledové materiály. Úpravy snižující energetickou náročnost často představují přesný opak.
Uveďme alespoň základní výčet činností a rozhodnutí, jež není při rekonstrukci dobré opomenout, aby revitalizace („oživení“) ve výsledku neznamenala „umrtvení“. Platí jak pro soukromé subjekty, tak pro státní či místní samosprávu. Při obecně nižší stavební kultuře, jež v Česku panuje, je potřeba, aby šel veřejný sektor příkladem.
Pokud se přistupuje k úpravám, měly by se zvážit především tyto možnosti:
Vstupní dveře ideálně repasovat, pokud možno nevyměňovat. Většinou to jde, když se chce. Jsou-li opravdu technicky dožilé a zároveň hodnotné, měli bychom přistoupit k výrobě kopií. U takto vizuálně exponovaného prvku, často navíc v architektonicky zvýrazněném portálu, jsou plastové výrobky zcela nevhodné. Žádoucí nejsou ani unifikované europrofily či hliníkové profily, zde ovšem záleží na konkrétním návrhu, detailech a provedení.
Pro okna platí obdobné, jejich záchrana a technické zlepšení je jednodušší než by se zdálo: optimální je z pohledu památkové péče důkladná (v praxi málokdy provedená) repase a vložení dvojskla, případně výroba kopie. Nahradit hluboká kastlová okna jednoduchými, jakkoli kvalitními, bude i při zachování dělení vždy zhoršením vzhledu objektu. I při výrobě kopie je samozřejmě nutné nepodcenit žádný detail, od výběru kování po výběr barvy.
Fasáda těchto staveb je většinou hladká, což ale neznamená, že může být bez ztráty nahrazena izolací s probarvenou tenkovrstvou omítkou se zrnem 2 mm.
Opak je pravdou, půjde o zcela jinou fasádu. Je-li přistoupeno k zateplení, je žádoucí volit optimální tloušťku, tu nelze určit odhadem, ale pouze kvalifikovaným výpočtem. Na izolaci by měla být nanesena štuková omítka s jemným zrnem, např. 1,3 mm a na tu krycí nátěr. Často jsou u těchto staveb sokly, portály či ostění oken zvýrazněny keramickým či opaxitovým obkladem. Jde o detaily, které spoluutváří výslednou kvalitu a není možné je odstraňovat. V případě zateplení fasády a výměny oken je nutné okna posunout k líci fasády, aby bylo výsledné zapuštění stejné jako před zateplením. Stejně jako u dveří a oken by se i zde dalo pokračovat do většího a většího detailu, ale předepsat univerzální postup prací není možné. Každý objekt je třeba řešit individuálně, k čemuž by mělo být samozřejmostí přizvat architekta. Ten totiž ručí kromě technické správnosti i za estetickou kvalitu (kompozici, barevnost, provedení detailů, atd.) a měl by být schopen nového návrhu bez poškození památky, ať už jí je de jure nebo „jen“ de facto. Architektura, tedy i revitalizace domů, není pouze technická disciplína.
„Historické stavby jsou součástí zažitého obrazu našich měst a vesnic, naší kulturní krajiny. Jsou postaveny z jiných materiálů než současné stavby. Mají jiné formy. Právě to je na nich cenné“.
3/ Následující období by šlo nazvat poválečnou architekturou a představuje značně heterogenní skupinu. Od sorely, pro kterou platí víceméně výše napsané, přes početnou skupinu nájemních domů, tzv. paneláků, až po nepočetnou skupinu kvalitativně výrazně nadprůměrných staveb, které snesou celoevropské srovnání a zaujímají v dějinách architektury důležité místo. Co se týče pochopení jejich významu a respektování jejich podoby, jsou na tom tyto stavby ještě hůře než meziválečná architektura. Jejich docenění teprve přijde, pokud se ho dožijí (obchodní dům Ještěd či hotel Praha jsou již zbourány, bezprostředně ohroženo je nádraží v Havířově a další). Zřejmě nejakceptovatelnější je po technické i architektonické stránce revitalizace panelových domů, protože pravidelná a monumentální fasáda je na vrstvu izolace díky svým jednoduchým detailům lépe připravena. I v tomto případě ale existují dobrá a špatná řešení, ta druhá bohužel vítězí. Až by se mohlo zdát, že co projektant, to zneuznaný malíř mstící se společnosti svým obřím „plátnem“. Kdo vymýšlí nepochopitelné barevné a geometrické vzory jdoucí proti tektonice domu? Regulace, stejně jako zdrženlivost, nepředstavují negativum, ač se tak dnes často vnímají. I když může vybírat barvu nové fasády kdokoli z nás, neznamená to, že by měl. Panelové domy jsou leckdy architektonicky a často dispozičně kvalitnější, než mnohá současná „stavební produkce“.
Posttotalitní společnost je na všemožné regulace citlivější, ale podoba měst a staveb, především na „západě“, není náhodná. Kromě tradice soukromého vlastnictví, a tedy zřejmě i respektu k odkazu předků, za tím většinou stojí jasná pravidla. A ochota je dodržovat. Opak je vidět u nás: mylně vykládaná nedotknutelnost svobody jednotlivce přináší výsledky obtížně akceptovatelné pro celek. Čím více absentuje tradice, kultivovanost a zvyk zapojit architekta, tím více pravidel společnost potřebuje. I s vědomím toho, že architekt není spásonosný a dobrých je stejně jako u jiných profesí méně než špatných. Při rekonstrukcích jde zdánlivě „o detail“, ale právě na jeho provedení se pozná kultivovanost majitele. Potvrzuje se tak rčení, že architektura je obrazem společnosti? Program Zelená úsporám by měl ve výsledku zlepšovat naše životní prostředí, ale podobu našich sídel, našeho „životního prostředí“ často zhoršuje.
