I dočasné projekty mohou svou realizační jednoduchostí a nízkými pořizovacími náklady předčít mnohá velkolepá řešení a v konečném důsledku se ukázat jako nadčasové.
Genius loci jako investiční záměr
Když se v roce 2011 stal Tallin Evropským městem kultury, objevila se vedle řady tučně dotovaných projektů i méně nákladná řešení úpravy městskému prostoru. Takové představoval letní site-specific festival Lift 11. Svým názvem se festival odkazoval ke kurátorskému konceptu celého projektu, jímž bylo zviditelnění – „pozvednutí“ – jinak opomíjených míst ve městě a jejich proměnu drobným zásahem. Cílem organizátorů, místní neziskové organizace MTÜ KAOS, bylo také prolomení rezervovanosti občanů k těmto přehlíženým městským lokalitám a k umění ve veřejném prostoru obecně. S půlročním předstihem vypsali otevřenou soutěž, do níž bylo přihlášeno celkem 129 uměleckých a architektonických návrhů. Z nich odborná komise vybrala k realizaci deset prací. Zadání soutěže vyžadovalo pouze dočasnou instalaci po dobu trvání festivalu, což je praxe obvyklá u mnoha podobných akcí odehrávajících se v řadě zemí. Jeden z uskutečněných projektů ovšem vybočoval z tohoto dočasného schématu svým efektivním, přesto nenápadným a nadčasovým řešením. Mladý architektonický ateliér Kavakava (www.kavakava.ee) se zaměřil na nevyužívané průmyslové přístaviště v širším centru města. Místo, které již patnáct let nesloužilo svému původnímu účelu, mělo být developerským projektem proměněno v hustě zastavěnou oblast překračující lokální výškové limity a rezignující na smysluplný veřejný prostor. Po prostestech místních obyvatel tento záměr ustrnul a nyní čeká na svou revizi. Jeho budoucnost je tedy nejasná, do prostoru se neinvestuje a celá lokalita pomalu degraduje.
Betonové kry
Součástí bývalého průmyslového přístavu bylo i betonové molo, které postupně rok po roku rozlámalo působení ledu během chladných zimních měsíců. Ledová hmota svou rozpínavostí vymodelovala z mola betové kry částečně zanořené pod vodní hladinu, takže svému původnímu účelu už sloužit nemohlo. V této městské postindustriální divočině hodlali architekti vytvořit místo k odpočinku a relaxaci. Princip jejich architektonického řešení byl naprosto jednoduchý – rozlámané molo se stalo výchozím tvaroslovím návrhu. Jednotlivé betonové ruiny nechali architekti pokrýt dřevěnou palubou, která detailně kopírovala geometrické linie veškerých zlomů a puklin. Samotná realizace návrhu úpravy mola o rozloze 70 m2 trvala pouhých osm dní. V krátkém čase zde vznikla velmi kvalitní soudobá krajinná architektura, která na sebe upřela pozornost místních obyvatel různého věku a ti ji nyní hojně využívají k posezení, procházkám, opalování a jiným volnočasovým aktivitám. Vedle nízké ceny realizace, tedy necelých 5 000 eur, což v estonském kontextu představuje opravdu malou částku, je na projektu zásadní ještě jedna skutečnost. Tou je využití stávajícího charakteru místa a uvědomění si hodnoty specifického území. Pro řadu měst by podobná lokalita znamenala zátěž, jejímž jediným řešením je demolice a výstavba nového mola či přístaviště. V případě Tallinu se ovšem ukázalo, že odlišný názor je dobrým vstupním předpokladem k naprosto jedinečnému projektu, který nevyžaduje horentní investice a lze jej zrealizovat velmi rychle. Město tím získalo mimořádně charismatické místo, které by demolicí naprosto ztratilo svoji původní vrstevnatost a charakter.
Park s ranvejí
Velmi podobně uvažovala i samospráva německého města Frankfurt nad Mohanem, když hledala možnosti nového využití téměř osmihektarového areálu letiště americké vojenské základny Maurice Rose Airfield. Tu si Američané vybudovali v blízkosti soutoku řeky Mohan a Nidda v roce 1950. Po jejich odchodu z Německa v devadesátých letech minulého století zde jako relikt studené války zůstalo rozsáhlé a opuštěné území. Kdysi ryze přírodní lokalita nedaleko centra města se radním jevila jako vhodná pro rekreační účely, proto hledali možnosti její proměny. Demolice a celková demontáž všech zařízení bývalého provozu by pro město znamenaly neúměrné finanční náklady a došlo by při nich i k nežádoucí ztrátě historických souvislostí Frankfurtu. Preferovali tedy formu intervence s minimální ekonomickou investicí a cílem konsolidovat krajinný charakter místa. Ve spolupráci s ateliérem krajinných architektů GTL Landschaftarchitekten (www.gtl-landschaftarchitekten.de) se úřadu spravujícímu městskou zeleň (Grünflächenamt Frankfurt/Mein) jako zodpovědnému stavebníkovi podařilo takové symbiózy dosáhnout. Návrh počítal s asanací pouze kontaminovaných míst vojenské základny a letiště. Vše ostatní architekti ponechali ve stávajícím stavu, popřípadě narušili kompaktní hmoty a povrchy objektů a komunikací tak, aby jimi mohla volněji prorůstat příroda. Realizace proběhla mezi léty 2002 a 2004. Třetina původní přistávací dráhy o výměře 1,5 ha byla zachována jako rovná a tvrdá plocha pro cyklisty, bruslaře a skateboardisty. Zbylé dvě třetiny byly rozlámány na kusy a proměněny v přírodní park, kde kusy asfaltu a betonu postupně kolonizuje fauna i flóra. V bývalé kontrolní věži nyní sídlí kavárna s výhledem na nivu řeky Niddy a její okolí. Ostatní objekty jsou využívány jako dílny a laboratoře vzdělávacích center pro širokou veřejnost zaměřené na krajinný výzkum i historii oblasti. Architekti tak využili původní materiality a specifických textur místa. Někde tvoří betonové panely nahromaděné ve skupinách a naskládané na sebe sochařské akcenty, jinde je podpořen proces destrukce a vědomá proměna. Poetika přírody se tu přirozeně mísí s čitelnou minulostí, což z parku činí vysoce atraktivní místo mezi místními obyvateli i pro odbornou veřejnost. Návštěvník tak může kromě příkladného přístupu krajinných architektů ocenit i fakt, že spolutvůrcem parku je samo město.
