Brněnský stadion Za Lužánkami je pro mnoho obyvatel srdeční záležitostí. Přesto se z něj v posledních letech stala městská džungle. Aktivním občanům se ve spolupráci s městem podařilo obnovit jeho zašlou slávu.
Současná – byť možná jen dočasná – resuscitace stadionu Za Lužánkami, který posledních čtrnáct let chátral, je založena na směsi naštvání, vzdoru i sportovní hrdosti. Tváří obnovy někdejšího „chrámu Zbrojováků“ je fotbalista Petr Švancara, jehož snem je uspořádat v tomto kultovním prostoru svou rozlučku s profesionální kariérou. Část z těch, kteří mu s přípravou hřiště pomáhali, by se označení „občanský aktivista“ určitě bránili – ovšem to, co za Lužánkami dokázali, vykazuje všechny rysy toho nejryzejšího občanského aktivismu. Svou aktivní účastí na zdánlivě bezvýznamné akci poukazují na širší problémy, jakými je péče o městský majetek, životnost velikášských projektů, kvalita využití městského prostoru. V tomto příběhu jde také o aktivní participaci na vytváření podoby města, po které sami obyvatelé touží. A v neposlední řadě se letos v Brně vrací do módy slovo brigáda ve smyslu dobrovolné komunitní práce bez nádechu režimní propagandy.
Sen o velkoměstském stadionu
Velký sportovní stadion se ve 20. století stal jedním ze samozřejmých prvků občanské vybavenosti větších měst. Jde nejen o místo pro sportovní aktivity, ale i prostorem novodobých rituálů, při nichž se lidé utvrzují ve své identitě, v příslušnosti k nějakému kmeni – ne náhodou sportovní fanoušci označují „své“ stadiony jako svatostánky či chrámy a udělují jim familiární přezdívky (stadec, statek). Na sportovních stadionech se odehrává i množství nesportovních aktivit od koncertů po náboženská setkání. Cesta za reprezentativním fotbalovým stánkem v Brně byla dlouhá a ani zdaleka ještě neskončila.
Vážné úvahy vybudovat stadion právě za Lužánkami sahají do třicátých let 20. století, stavba však vznikla až v poválečném období. Na jejím budování se z velké části podíleli brigádníci (na rozdíl od těch dnešních ovšem v rámci státem řízené akce „30 miliónů pracovních hodin republice“ a brněnské iniciativy „Občané budují své město“). Fotbalový a lehkoatletický stadion, vystavěný na nestabilním podloží z navážky válečných stavebních sutin, byl dokončen v roce 1953, první zápas sledovalo 40 000 diváků. Koncem padesátých let byla přistavěna třípodlažní západní tribuna, čímž se navýšila kapacita na neuvěřitelných 50 000 diváků a Lužánky se staly největším stadionem v republice.
Hned zkraje devadesátých let odkoupil celý areál Ponavy podnikatel Lubomír Hrstka a hodlal tady vybudovat megalomanské centrum sportu a zábavy. Během deseti let však zbankrotoval a jeho majetek byl rozprodán ve veřejné dražbě. V roce 2001 se fotbalový klub Zbrojovka přestěhoval na stadion na Srbské, který vyhovoval nárokům nejvyšší ligy. O tři roky později pak statutární město Brno odkoupilo chátrající stadion, někdejší brněnskou sportovní chloubu, a po čtrnácti letech ho tak získalo zpět do svého vlastnictví. Jedinou péči, kterou však objektu věnovalo, bylo občasné posečení stále úporněji se rozrůstajícího plevele. Svědek největší brněnské fotbalové slávy tak začal přerůstat v unikátní městský biotop a vizuálně splývat s vedlejším arboretem.
Folklór předvolebních slibů
Stadiony a další velká sportoviště jsou oblíbeným námětem předvolební propagace. Stejně tak tomu bylo v případě brněnského fotbalového stadionu – ten měl podle slibů stát už v roce 2009. Po každých volbách se však vždy objevily nějaké „objektivní příčiny”, kvůli nimž nelze slíbené splnit. V případě Lužánek to byly majetkové spory města se společností Czechcity o vlastnictví pozemků.
Před loňskými komunálními volbami přišel kandidát do zastupitelstva a jeden z čelných představitelů sdružení Zbrojováci Marek Fišer s kampaní „My chcem zpátky za Lužánky!“ Podařilo se mu mobilizovat občanské aktivisty i fotbalové nadšence. Při podzimním „slavnostním výkopu“, kdy na stadion vnikla skupina lidí s krumpáči a motykami a odkopla první drn, bylo řečeno, že nejde jen o samotný stadion, ale o celkové využití a zpřístupnění nevstřícného území mezi ulicemi Drobného a Sportovní, které je v územních plánech desítky let vedeno jako zóna pro sport a rekreaci.
Na statek s Mercedesem
O to, že živé debaty o stadionu neutichly ani po volbách, se zasloužil zejména Petr Švancara zvaný Mercedes, bývalý fotbalový reprezentant a dlouholetý hráč Zbrojovky. Ten se rozhodl, že rozloučení se svou profesionální kariérou udělá právě na stadionu Za Lužánkami. Podařilo se mu strhnout samotné Zborojováky i novou politickou reprezentaci. Primátor Petr Vokřál vyjádřil Švancarovi podporu a rada města Brna mu pronajala stadion za 100 Kč. Tato symbolická částka se ukázala být skvělou investicí do zvelebování městského majetku. Od konce února se každý víkend na stadionu scházejí stovky dobrovolníků, kteří se zpod náletových dřevin, plevele a odpadu snaží vzkřísit hrací plochu a tribuny. Dva měsíce zabraly tzv. úklidové brigády – sekání pajasanů a dobývání pařezů na tribunách, čištění ochozů. Na ně navazují stavební brigády, při nichž se začišťují betonové stupně, opravuje a natírá zábradlí a montuje bednění kolem oválu. Techniku i odborné práce dodávají fanoušci sponzorsky, a to včetně položení nového trávníku. (Podle odhadu z konce dubna je hodnota vložené práce a materiálu kolem půl milionu korun.) Pouze západní část tribuny, která není zapuštěna ve svahu, zůstane jako memento ve zpustlém stavu a pro fanoušky bude z bezpečnostních důvodu nepřístupná.
Velký den pro stadion Za Lužánkami nadejde v sobotu 27. června. Exhibičního rozlučkového utkání Petra Švancary se zúčastní jak jeho bývalí spoluhráči, tak i daleko starší reprezentační a zbrojováčtí kolegové, ale také hokejisté a další významní sportovci. Zejména pro starší generaci hráčů i fanoušků bude tento den alespoň malým zadostiučiněním a připomínkou těch nejslavnějších okamžiků, které fotbalové Brno zažilo – zejména prvoligový mistrovský titul Zbrojovky v roce 1978 nebo třicetitisícové návštěvy zápasů. Kromě fotbalu se ve stejný den odehraje i charitativní koncert, čímž se připomene i další role stadionu jako místa velkých kulturních událostí. Co přesně se na stadionu Za Lužánkami děje a jak pokračují přípravy Mercedesovy rozlučky, můžete sledovat spolu s 15 000 příznivci na facebookové stránce Fotbalový stadion Za Lužánkami.
Rozloučení s kariérou – a co dál?
Častou obavou je, že po Švancarově rozlučce upadne stadion opět v zapomnění a začne znovu chátrat. To je však nepravděpodobné hned z několika důvodů. Jednak lidé, kteří věnovali obnově stadionu desítky, možná spíše stovky hodin, nebudou zřejmě jen tak přihlížet jeho další devastaci. Nový život Lužánek bedlivě sledují a nadšeně podporují i příznivci jiných klubů. Stadion se stal cílem velké jarní brněnské cyklojízdy, čímž mu vyjádřila podporu další významná skupina, která prosazuje svůj zájem – rovnoprávnost cyklodopravy – stejně usilovně jako „opraváři stadionu“. Díky velkému zájmu lokálních i celostátních médií je Švancarova akce obrovskou propagací brněnského sportovního života. Není tedy od věci očekávat, že se za obnovu, rekonstrukci či zcela novou stavbu stadionu výrazněji zasadí i fotbalové svazy a asociace a politici na úrovni města, kraje i ministerstva. Proti takto důrazně a přesvědčivě vyjádřené touze dopřát Brnu důstojný stadion se budou jen těžko hledat argumenty.
Ostatně o možnost zahrát si na rehabilitované sportovní ploše se už teď hlásí spousta zájemců. V jednání je turnaj fotbalových fanoušků, malé kopané, lakros, ragby a další sportovní aktivity. Uvažuje se i o letních kulturních akcích, koncertech či divadelních představeních. Švancarův pronájem nicméně končí 30. června, takže další aktivity se budou muset řešit systematičtěji, za přímého dohledu či účasti města. Zda město stadion opět někomu pronajme nebo si jej ponechá ve své výhradní správě, v tuto chvíli není jasné.
Stadion jako dílek stavebnice
Samotný „svatostánek“ Zbrojovky je jen jednou ze součástí vysněného velkého sportovního a rekreačního areálu v místní části Ponava. Pendantem k fotbalovému stadionu byl Zimní stadion, který byl zcela nesmyslně a bez náhrady zlikvidován, na základě politického rozhodnutí v roce 2008. V duchu brněnské ironie jeho relikt přežívá v označení zastávky MHD „Zimní stadion“. Plavecký stadion o kus dál měl větší štěstí, místo uvažované demolice bylo nakonec přikročeno k postupné rekonstrukci. Za silnicí na ulici Sportovní byla vybudována tréninková hala pro zimní sporty. Za fotbalovým stadionem se pak skrývá badmintonová a tenisová hala. Jednotlivá zařízení mají různé zřizovatele, nijak spolu nekomunikují, chybí i jakákoli provázanost s okolím, úprava veřejného prostoru, orientační systém, takže člověk, který zavítá do těchto míst náhodou, rozhodně nenabude dojem, že se pohybuje v poměrně velké oblasti určené pro sportovní vyžití.
Celé toto nehostinné území Ponavy v současné době připomíná spíše zanedbané předměstí než širší centrum města. Je tu ale stále větší naděje, že by se snad mohlo, po desítkách let plánování a následného rušení plánů, stát přívětivou rekreační zónou. Nečekané vzkříšení fotbalového stadionu je dobrým příslibem změny k lepšímu.
