Čtyři různé lokality v České republice, čtyři rozdílné metody, ale společná snaha o aktivní zapojení veřejnosti do plánování veřejného prostoru. Právě publikovaná brožura neziskové organizace Nesehnutí ukazuje, proč se nebát participace, ale i čeho se vyvarovat.
Účast veřejnosti na rozhodovacích a plánovacích procesech veřejné správy je pro mnohé v České republice stále něčím, co zdržuje, je příliš drahé nebo nepomáhá. V prostředí, v němž dominuje názor, že o složitých věcech musí rozhodovat úřad nebo experti, je těžké veřejnost motivovat a naplnit důvěrou, že případná účast bude mít vliv na finální plán či rozhodování. Příčinou může být i to, že úředníci a úřednice nemají možnost získat v oblasti participace vzdělání. Metody zapojování veřejnosti jsou na humanitních univerzitních oborech spíše vzácným předmětem. Na technických univerzitách kurzy jako vyjednávání–facilitace–mediace, participativní GIS v rozvoji nebo komunitní rozvoj a participace nejsou vůbec.
Přesto se v posledních letech pojem participace ze strany politiků a úřadů začíná objevovat častěji – mluví se o participativních rozpočtech, probíhají veřejné diskuse k rekonstrukcím či novým projektům, testují se pocitové mapy. Z neziskového prostředí vyšel metodický portál www.participativnimetody.cz nebo projekt motivující veřejnou správu ke koncepčnímu přístupu k veřejnosti www.paktparticipace.cz.
Ví se tedy, jak na to, existuje ochota i vůle. Ale i zde platí, že participaci lze zneužít a vyprázdnit. Jak? Veřejné projednání se nezpropaguje na klíčových informačních kanálech, začátek akce se nastaví na pondělí dopoledne během letních prázdnin, podklady se dodají v nepřehledném dokumentu na poslední chvíli nebo se setkání započne dlouhou přednáškou o komplikovaných detailech projektu. Veřejnosti se tak dá hned v úvodu na vědomí, že je vlastně rozhodnuto. Kdokoliv má zájem vyjádřit svůj názor, je mnohdy omezen časovým limitem a natáčen na kameru. Diskusi moderuje místní politik nebo investor a do hlediště záměrně pozve – a někdy si i zaplatí – svoje příznivce. Místnost je malá, nemá bezbariérový přístup nebo je nedostatečně ozvučená...
Jasným kritériem pro vyhodnocení, zda se participace povedla či ne, je ochota zapojených lidí pokračovat, třeba i v dalším tématu nebo procesu. Největším přínosem je sama důvěra v participaci, přestože vyhovět všem nelze téměř nikdy. Možnost vyjádřit se, být konfrontován se způsobem, jak bylo s mým názorem naloženo, a mít další příležitosti se prosadit je klíčem a vodítkem k budoucí otevřené spolupráci.
Čtyřikrát aktivně a s občany
O aktivní zapojení veřejnosti v několika vybraných místech se pokusil rok a půl trvající projekt Angažovaně offline neziskové organizace Nesehnutí. Cílem bylo nejen otestovat metody participace, ale i podpořit místní komunity v plánování a projektech, které mohou ovlivnit prostředí, v němž žijí. Zkušenosti z něj jsme nyní shrnuli do publikace, kterou může použít jako inspiraci kdokoli, kdo se rád vyhne chybám, ocení koncepční přístup a nezalekne se rizik spojených s účastí veřejnosti.
V rámci projektu jsme s týmem facilitátor, facilitátorka, architekt a architektka proškolili šestnáct aktivních lidí v metodách participace a facilitace. Čtyřem komunitám – Oldřichovu v Hájích, Černovicím u Pelhřimova, Týnci nad Sázavou a brněnské kavárně na Gorkého ulici – pak tito odborníci a odbornice pomohli zrealizovat veřejné diskuse k aktuálním projektům a plánům, které se v dané lokalitě řeší. Kvalitu projektu bude možné posoudit nejspíše až v následujících letech, nicméně hlavním ukazatelem úspěchu je pro nás to, že se ve všech lokalitách lidé nesešli jen jednou, ale na úvodní veřejné debaty navázali dalšími.
Kromě dění ve dvou komunitách, jež představujeme v rámci tohoto článku, se o dalších dvou dočtete v brožuře Angažovaně offline, volně ke stažení na stránkách Nesehnutí.
Oživení návsi unikátní metodou
Náves v Oldřichově v Hájích je prostorem pro velké akce starousedlíků i nově přistěhovalých. Protíná ji však rušná silnice. Výsledkem participativního setkání mělo být architektonické zadání projektu a následná společná realizace návrhu na proměnu tohoto ústředního místa pro setkávání místních. V Oldřichově jsme pro tento účel vyzkoušeli v českém prostředí dosud nepoužitou metodu participativního plánování charrette.
Charrette je nástroj propojující hlavní aktéry a veřejnost při hledání vize pro nově vznikající nebo obnovovanou část sídla. Probíhá jako koncentrované pracovní jednání trvající tři až pět dní. Účastnit se ho mohou všichni, jichž se problém týká. Dohromady pracují na hledání společného návrhu řešení. Proces řídí nezávislí facilitátoři a facilitátorky, což vytváří neutrální půdu pro debatu a zvyšuje důvěru v její výsledek. Charrette má čtyři fáze: první plánovací veřejné setkání, jeho vyhodnocení, společná tvorba a druhé plánovací setkání, které slouží k představení návrhů.
V Oldřichově se první dopolední setkání zabývalo následujícími otázkami: Jaké jsou hodnoty místa? Jaké jsou problémy místa? Jaké jsou cílové aktivity místa? Jaký by měl být cílový charakter místa? Expertní tým v průběhu odpoledne vyhodnotil jeho výsledky, tj. připravil tabulky s výstupy seřazenými podle prioritních bodů a seskupil výroky, které se shodovaly nebo byly významově podobné. Večer pak proběhlo setkání s účastnicemi a účastníky, kteří projevili zájem o společnou tvorbu.
Další víkend experti vytvořili v zázemí obecního úřadu ateliér, zpracovali limity území a projekty ve stavebním řízení a zrekapitulovali výsledky prvního veřejného setkání. Po mapování terénu vznikly tři architektonické návrhy, které se následující den opět představily veřejnosti. Polovina příchozích se na vlastní žádost rozhodla vytvořit vlastní návrh. Druhá skupina diskutujících se pokoušela z tří připravených variant vytvořit tu nejvhodnější kombinaci. Obě skupiny následně představily své finální verze. S veřejností se konkrétně projednávaly detaily řešení vodní nádrže, zeleně či hledání dominanty návsi. Přes noc experti opět pracovali na finálních variantách řešení a ve spolupráci s místními vyhodnotili na základě pozitiv a negativ tři konkrétní verze.
Ze 730 obyvatel se zapojilo 50 – většinou novousedlíků, a co se věkového rozložení týče, spíše mladých lidí. Nepodařilo se tedy oslovit reprezentativní vzorek obyvatel. Rekonstrukce návsi však nyní probíhá pod záštitou a za osobní účasti zastupitelů a zastupitelek. Na základě výsledků hodnocení tří variantních řešení zpracují experti finální návrh. Ten by měl zakomponovat prvky, které byly pozitivně ohodnoceny a získaly nejvíc prioritních hlasů a zároveň vytvoří koherentní koncepci prostoru. Výsledek by měl také vymezit úpravy, které by se daly zrealizovat ještě letos, a ty, které budou muset počkat. Obec si tedy bude moci vytvořit plán realizací a začít se na ně připravovat.
Zapojení kritických hlasů z Gorkého
Brněnská ekologicky a sociálně zaměřená družstevní kavárna Tři ocásci vykročila do prostoru ulice Gorkého nejen se zahrádkou pro svoje hosty, ale i s ambicí oživit místní ulici kulturními a sportovními akcemi, pestřejším složením zeleně a interaktivními prvky pro kolemjdoucí. Někdy otevřená, jindy anonymní kritika jejich aktivit vedla k potřebě s lidmi v ulici více komunikovat a lépe zmapovat, co jim skutečně vadí a jaká jsou jejich vlastní přání. Dialog ale dlouho vázl.
První viditelnou snahou bylo oslovování kolemjdoucích. Cílem této aktivity bylo předběžně zmapovat jak šíři témat, která obyvatelky a obyvatelé ulice považují za důležitá, tak různost a váhu jednotlivých názorů. Kavárníci se poté ve spolupráci s Nesehnutí rozhodli zorganizovat facilitovanou a strukturovanou diskuzi, v níž by lidé mohli otevřeně pojmenovat svůj pohled na hodnoty a problémy bydlení na Gorkého. Snahou bylo domluvit se s cílovými skupinami na změnách, které budou konsenzuální a které zvládnou zrealizovat buď samotní místní, nebo za pomoci úřadu městské části.
Na setkání přišla kromě skupinky zastupitelů městské části Brno-střed více než třicítka místních obyvatel, i s dětmi. Diskuze byla strukturována do hledání silných stránek (hodnot) území, slabých stránek (problémů) a návrhů aktivit a opatření, která by kvalitu života na ulici zvýšila. Během zhruba dvou hodin zazněly názory očekávatelné (například ocenění atmosféry ulice s malými obchody, službami a restauracemi, přítomnost vzrostlých stromů), ale i ty spíše překvapivé (ocenění komunity, která je sice hodně pestrá a někdy to v ní vře, ale drží při sobě). Jako nejzávažnější problémy obyvatelé identifikovali parkování a celkový pořádek v ulici, konkrétně nedostatek odpadkových košů, psí exkrementy či popelnice trvale umístěné u chodníků.
Z podporovaných návrhů získalo největší ohlas zavedení obytné zóny s rezidenčním parkováním, doplnění zeleně a koncepčnější architektonické řešení zelených pásů na ulici. Navazující březnové setkání už proběhlo za účasti zahradní architekty. Diskutovala se konkrétní opatření a změny a zodpovědnost za ně. Mezi nejcennější okamžiky procesu patřilo prolomení bariéry dosud anonymní kritiky. Dal se také prostor všem zúčastněným, podařilo se nalézt konsenzuální řešení a vzbudit v lidech chuť k další diskuzi a k větší spolupráci na zvelebování ulice.
Zájem o kvalitu veřejného prostoru roste, a to zejména ve větších městech a u mladší generace, která se buď inspiruje pobyty v zahraničí, nebo díky vzdělání mění postoj k tomu, jak má vypadat ulice. Znovu objevuje kouzlo pěší chůze či jízdy na kole, preferuje menší obchůdky s lokálními potravinami v dosahu bydliště, chce se potkávat a bavit nejen v kavárnách, ale i na ulici jako takové. Tyto požadavky ne vždy zapadají do přetrvávajících trendů společnosti jako celku. Aut, norem a předpisů, které upřednostňují technickou infrastrukturu, neustále přibývá. Běžný občan či občanka rezignuje, ne však ti aktivní. Není však třeba spoléhat pouze na veřejnou správu. I bez velkých grantů může jít radnice občanům vstříc. Tak se tomu děje třeba ve Vídni, kde si občané mohou v rámci jasně nastavených pravidel žádat o granty na výsadbu zeleně, úpravu městských zahrádek a dvorků. Kvalitně vedený participační proces pak umožní partnerský dialog kritiků, nadšenců i těch, kteří mohou navržené změny zajistit odborně a finančně.