Proč je nutné se zabývat genderem při plánování města? Protože potřeby jeho obyvatel a obyvatelek a jejich pohyb ve veřejném prostoru se liší v závislosti na pohlaví, věku, sociální situaci i pracovním vytížení.
Pokud má město odpovídat jejich nárokům, je nutné před zahájením plánování a následnými zásahy nejdříve zjistit, kdo tito uživatelé a uživatelky jsou, jak se ve městě pohybují a co jim tento pohyb může zjednodušit. K tomu slouží tzv. participativní plánování, při kterém je s obyvateli konkrétních míst navázán intenzivní kontakt a při setkávání a diskuzích, popř. prostřednictvím dotazníků, město získává cenné informace o potřebách jednotlivých cílových skupin. (V českém prostředí se participativnímu plánování věnují např. v Institutu plánování a rozvoje hl. města Prahy (www.iprpraha.cz).
Takovýto přístup si již před více než dvaceti lety zvolil vídeňský magistrát a bohatě se mu vyplatil. Celý proces byl nastartován v roce 1991 díky výstavě Komu patří veřejný prostor: každodenní život ženy ve městě, která poprvé otevřela otázku různorodosti nároků ve veřejném prostoru a zároveň poukázala na to, že ženy jsou jeho hlavními uživatelkami. Na základě analýz a statistik bylo zjištěno, že používají spíše veřejnou dopravu, zatímco muži jezdí více autem a také to, že většina osob, které pečují o druhé a jejichž pohyb po městě je nejintenzivnější, jsou ženy. Trajektorie pečující osoby se totiž od té pracující velmi liší. Nejde jen o to dostat se do práce, do obchodu a domů, ale je potřeba zajít do školky, do parku, k lékaři, nakoupit atd. Ve Vídni se tedy rozhodli, že zřídí na odboru plánování Kancelář pro koordinaci a výstavbu zaměřenou na každodenní požadavky a specifické potřeby žen, a ta se mimo jiné zabývala získáváním informací o těchto potřebách a jejich vyhodnocováním. (Rozhovor Miloty Sidorové s první vedoucí této kanceláře Evou Kail najdete v časopise ERA21, v čísle 1/2016 – Osvobozený prostor, které je věnováno genderu a veřejnému prostoru.)
Takto nastavený proces vedl k vytvoření řady pravidel a manuálů pro autory a autorky konkrétních realizací ve městě. Vzniklo tak např. i doporučení pro navrhování genderově citlivých parků, které je od roku 2007 součástí směrnic města Vídně. Impulzem pro jeho tvorbu byla studie z roku 1997, ve které vyšlo najevo, že dívky ve věku 10–13 let se téměř nezdržují ve veřejných prostranstvích. Hřiště pro mládež jsou velmi často opanována chlapeckými kolektivy (obzvláště tzv. klecová hřiště) a dívky nemají prostor pro vlastní aktivní vyžití. To se však od té doby změnilo, parky, které vznikají ve Vídni dnes, již musí s různorodým prostorem, jehož podoba vychází ze zjištění z workshopů s dívkami i chlapci různého věku, počítat. Stejně tak je myšleno i na to, aby v parcích svoje místo našli senioři, rodiče malých dětí a dospívající mládež. Tento přístup v urbánním plánování zaměřený na specifika jednotlivých cílových skupin se nazývá gender mainstreaming a kromě Vídně je v propracované podobě uplatňován např. v Berlíně a v různé míře i v dalších evropských městech (Více informací o příručce Gender Mainstreaming in Urban Planning, která vyšla ve Vídni v roce 2013, najdete tamtéž).
Dalším tématem, kterému se Kancelář pro ženy ve Vídni začala věnovat, byla podpora architektek v účasti v architektonických soutěžích. V 90. letech se ve Vídni uplatňoval hlavně systém vyzvaných soutěží, do kterých nebyly oslovovány žádné ženy, přestože řada architektek a urbanistek působila na univerzitách. Vznikl proto cyklus soutěží Frauen-Werk-Stadt určených pouze ženským autorkám, jejichž téma a zadání se vždy týkalo výstavby bydlení zohledňující genderová, věková a sociální specifika (bezpečné a otevřené urbanistické formy, dostupné byty i pro ženy s nižšími příjmy, bezbariérovost, společné prostory, okna kuchyní a terasy vedoucí na dětská hřiště atd.).
Odbornice a političky
Pokud má být zkušenost žen uplatněna při tvorbě veřejného prostoru, musí být ženy účastny na jeho vytváření. A to nejen v roli architektek, ale také na politické úrovni a ve vedení institucí. Proč tomu dosud ve větší míře není? Tuto otázku nelze jednoduše zodpovědět. Jistou roli zde totiž stále ještě hrají vžité a těžko postižitelné stereotypy, předsudky a také strukturální překážky.
Jedním z viditelných a řešitelných problémů je skloubení výkonu profese s rodinnými povinnostmi, péčí o děti nebo staré rodiče. Tento problém by mohlo řešit flexibilnější nastavení pracovních pozic, které by umožnilo práci na částečný úvazek, klouzavou pracovní dobu nebo práci z domu. V řadě zemí je již takový systém nastaven a funguje dobře – jde jen o to vytknout si za cíl zapojení ženských expertek do rozhodovacích procesů a najít cesty, jak jim to fakticky umožnit. Další důvody nízkého zastoupení žen v řídicích pozicích (a to nejen těch týkajících se plánování a rozvoje města) souvisejí s celkovým společenským nastavením vycházejícím z tradicionalistických patriarchálních hodnot a hluboce vžité modely vnímání a hodnocení sebe i ostatních. Ženy mají mnohem těžší pozici v prosazení vlastních názorů, a aby byly v diskuzi vůbec brány vážně, musí mnohokrát prokázat svoji kompetenci, což se od mužů v takové míře nevyžaduje. Ženy, které se prosazují, však také často neuniknou odsuzování, a mnoho z nich tento boj ani bojovat nechce a smíří se tak i přes svoji odbornost s rolí organizační nebo administrativní, což jsou pozice pro patriarchát vysoce „přirozené“. To, že ženy nejsou zastoupeny rovnocenně v politických a jiných rozhodovacích funkcích, tedy nevypovídá o jejich neschopnosti, ale mimo jiné i o únavě a rezignaci spojené s prosazování se v nepřijímajícím prostředí.
Řešením může být zakládání ženských profesních organizací, které umožňují vytváření sítí, sdílení zkušeností a odborných znalostí a hlavně vzájemnou podporu. Dosud existuje německá Feministická organizace urbanistek a architektek (FOPA) založená v roce 1981, Ženy v architektuře (Women in Architecture) nebo rakouské fórum umělkyň a architektek FIFTYTU%, které upozorňuje na diskriminační principy spojené s kulturní sférou.
U nás nedávno vznikla organizace Women Public Space. Prague (www.wpsprague.com), která funguje jako výzkumná platforma a síť expertek zabývajících se městem a architekturou, což je důležité při hledání žen, jež by mohly zasednout v odborných komisích nebo se účastnit vyzvaných architektonických soutěží. Další seznam, do kterého se může nechat zapsat každá odbornice, vznikl díky organizaci Fórum 50 % (http://padesatprocent.cz), která usiluje o vyvážené zastoupení žen a mužů v rozhodovacích pozicích a na kterou se mohou obrátit představitelé a představitelky měst se zájmem o gender mainstreaming. Díky těmto iniciativám a seznamům již nikdo na politické ani institucionální úrovni nemůže tvrdit, že kvalifikované ženy nelze najít, jak často slýcháme. Zmíněná témata budou rozvíjena také na plánovaném Kongresu žen, který bude v roce 2017 zaměřen právě na téma žen ve veřejném prostoru (http://kongreszen.cz).
Kromě organizační a komunitní stránky jsou tyto feministické organizace důležité kvůli hledání a nabízení alternativ k hierarchickým způsobům řízení a organizace práce a také k tradičním společenským strukturám. Funkční modely některých z nich (často odvozené od fungování aktivistických spolků 60. let) jsou založeny na solidaritě, spolupráci, mezioborovosti a zplnomocňování a kriticky tak reagují na autoritativní, hierarchické modely, ve kterých jde často o získání mocenských pozic více než o věc samu.
Svobodný pohyb žen ve veřejném prostoru – ať již jde o fyzický prostor města nebo o veřejnou sféru – stále není samozřejmostí. Aby se všechny ženy skutečně mohly cítit svobodně, být samy sebou, bez námahy prosazovat svoje názory a bez předsudků okolí projevovat svoje kompetence, musí se toho kolem nich mnoho změnit. Výchozím bodem je však vzájemná solidarita a podpora mezi ženami samotnými a také uvědomění a následné zviditelnění skrytých strukturálních překážek.
