Architektky Barbora Šimonová a Markéta Mráčková působí v Praze. V roce 2015 společně vydaly knihu Legenda o sídlišti, ve které osobnosti spjaté s tematikou sídliště hovoří o hromadné panelové výstavbě, o kvalitě bydlení a o proměně sídlišť až do dnešní podoby. Své osobní příběhy popisují i sami obyvatelé panelových domů.
Co bylo vaší motivací do práce na knize Legenda o sídlišti a proč jste se rozhodly ji tak koncipovat?
M: V roce 2012 jsme podnikly cestu po panelových sídlištích Prahy, protože jsme chtěly poznat jejich současnou podobu. Z návštěv vznikla výstava v Galerii Akademie výtvarných umění. Potom jsme dostaly možnost vydat knihu.
B: Přímé zkušenosti jsme se rozhodly doplnit o rozhovory s osobnostmi spjatými s tematikou sídliště a s obyvateli panelových domů. V knize hovoří architekti, kteří se na výstavbě sídlišť podíleli, odborníci, kteří reflektují témata spojená s hromadnou panelovou výstavbou domů, propagují kvality tohoto bydlení či dokonce i na sídlištích sami bydlí.
Setkáváte se ve svém okolí s názorem, že sídliště jsou socialistický přežitek, nevzhledný prostor, které neodpovídá současným standardům bydlení?
M: Spíše naopak. Hodně z nás v panelácích vyrůstalo nebo se do nich teď stěhuje. Lidé začínají přednosti panelové výstavby oceňovat, protože vidí, jaké domy se staví dnes.
B: Zásadní je dostupnost bydlení a otázka bytové politiky. Výstavba sídlišť měla zažehnat bytovou krizi a opatřit lidem bydlení. Dnes se bydlení opět stává nedostupným luxusem. Na výběr máme pořídit si vlastní bydlení a zadlužit se tak hypotékou, nebo platit vysoký nájem. Bytová politika státu neexistuje a výstavbu dostupného bydlení stávající politický systém neumožňuje. Erazim Kohák tuto situaci v naší knize komentuje: „Téměř všichni mladí lidé, kteří si ještě pořád stěžovali na paneláky, se už chytli za nos. Vidí, že otázka není, zda budou mít vilu jako Havel, nebo byt v paneláku. Otázkou je, zda budou mít byt v paneláku, nebo jestli budou bydlet u babičky v podnájmu. Či přesněji v jednom pokoji dvoupokojového bytu.“
M: Hlavní výhodou paneláků také zůstává dobrá dostupnost veřejné hromadné dopravy. V Praze je dnes většina sídlišť napojena na metro. Na rozdíl od současného trendu preferujícího automobilovou dopravu, který způsobuje, že je člověk při dojíždění domů často odkázán na auto.
B: Panelák navíc není poválečný produkt. V knize hovoří mimo jiné také o prvních panelových domech Rostislav Švácha. První paneláky by hledal v Americe na přelomu 19. a 20. století v okruhu průkopníků vědeckého řízení výroby. Architekti už v průběhu druhé světové války řešili, jak zajistit výstavbu velkého počtu bytů, které budou potřeba. O panelové technologii uvažovali.
Proměnilo se prostředí sídlišť od 90. let k lepšímu?
M: V případě Prahy určitě ano.
B: Sídliště zarostla zelení, postupně se doplňuje občanská vybavenost, dostavěly se právě i plánované stanice metra.
M: Privatizace v 90. letech také způsobila proměnu majetkoprávních vztahů. Vznikla mimo jiné společenství vlastníků jednotek, která někdy čítají až stovky lidí. Z rozhovorů se současnými obyvateli sídlišť vyplynulo, že v takovém počtu je téměř nemožné se na čemkoliv domluvit. Obyvatelé se přesto v rámci svých možností a vkusu snaží o domy starat.
B: Od 80. let narůstaly kritické názory především na monotónnost prostředí sídlišť, nedokončenost občanské a dopravní vybavenosti či na nedodělané okolí domů v momentě nastěhovaní obyvatel. Kritizovalo se technické provedení výstavby, malá variabilita typových řešení či převaha dodavatelů v procesu projektování i výstavby. V 90. letech se někteří architekti domnívali, že se sídliště vylepší, když se zahustí dalšími domy, dostaví se ulice a bulváry. Na mnohých sídlištích dnes vidíme, že jedna z jejich kvalit spočívá právě ve volném prostoru mezi domy a ve vzrostlé zeleni.
Jaký mají dnešní architekti a architektky postoj ke svým předchůdcům? Navrhovat sídliště zřejmě z dnešního pohledu není nijak architektonicky ceněný výkon…
B: Situaci architektů po roce 1989 popisuje v knize architektka Vítězslava Rothbauerová. Hovoří o tom, že architekti zavrhli panelovou technologii a těšili se, že budou navrhovat domy jen podle svých představ, že vše půjde jinak a lépe. Stavební a projekční sektor však ovládli soukromí investoři, kteří výrazně ovlivňují architektonické řešení podobně jako dodavatelé za minulého režimu. Po revoluci byla panelová výstavba odsuzována a spojována s minulým režimem. Společnost dokonce diskutovala o bourání panelových domů. Sídlištní architekti jsou teprve dnes vyzýváni, aby mluvili o svých zkušenostech z projektování sídlišť.
Hovořili jsme o určité komplikaci, kdy domy přešly z vlastnictví státu do rukou soukromníků. Lze ale nyní z urbanistického hlediska lépe, komplexněji pracovat s veřejným prostorem na sídlištích?
B: Společné plochy ale nebyly plánovány špatně, měly svou logiku. Není třeba je za každou cenu měnit. Pokud byla někde naplánovaná velká zelená plocha a prostor funguje, měla by se zachovat. Dobrým příkladem jsou pražské Ďáblice s centrální zelenou částí a rybníčkem. Na místě se potkávají senioři i matky s dětmi, veřejný prostor žije.
M: Urbanismus se dříve mohl řešit komplexněji, při plánování se myslelo na volné pozemky pro občanskou vybavenost – školy, školky, obchody, zdravotní střediska, plochy pro sport a rekreaci. Pokud v současné době města a vesnice nemají k dispozici vlastní pozemky, obtížně zajišťují výstavbu této vybavenosti pro své obyvatele.
Zhoršila se dnes dostupnost občanské vybavenosti pro obyvatele sídlišť?
B: Idea byla, že si lidé mohou jít nakoupit pěšky a potřebné služby budou k dispozici v blízkém okolí bydliště. K tomu sloužila centra vybavenosti s menšími obchůdky od potravin až po kadeřnictví. V některých sídlištích se vybavenost nestihla dostavět nebo dnes přestává fungovat, není konkurenceschopná velkým obchodním centrům dostupným autem. Dnes se některá centra proměnila v chátrající prostory. Někde jsou restaurace, někde herny.
M: Mnohdy by pro potřebu místních stačila jedna obecní kavárna, čajovna, pivnice, prostě vše v jednom, kde by se mohly setkat všechny věkové kategorie obyvatel. Původně navržená místa asi nejsou kompatibilní s novým stylem spotřeby, tj. s nakupováním v supermarketech za městem.
Sídliště jsou považována za příjemné místo pro žití zejména rodinami s dětmi. Díky zeleni, bezpečí, možnosti trávit volný čas venku. Přesto o samotných domech stále panuje představa „králíkáren“ či šedivých nudných budov. Jak hodnotíte dispozice jednotlivých bytů a celých domů?
M: Jak jsme již říkaly, nízká míra atypických prvků nebo určitá monotónnost se stala od 80. let terčem kritiky. Byla důsledkem projevu Nikity Chruščova „O rozsáhlém zavádění průmyslových metod, zlepšování kvality a snižování nákladů ve stavebnictví“ z roku 1954. Od té chvíle se ve stavebnictví začalo šetřit a skončilo období dekorování ve stylu socialistického realismu. Ve druhé polovině 60. let byly vypsány soutěže na podobu nových pražských měst (Severní, Jižní, Jihozápadní Město). Projekty ovlivnily právě podmínky typizace. Hromadná velkokapacitní výstavba těchto měst v 70. a 80. letech zřejmě zavdala příčinu k označení paneláků jako šedých nudných budov. Dnes naopak vidíme opačný trend – sídliště hýří všemi barvami.
B: To však může mít i svou negativní stránku. Například Jižní Město II má vlastní orientační systém. Jednotlivé sídlištní celky mají svou barvu, symbol a označení (Slunce, Voda, Země, Vzduch, Fauna, Flora), které slouží k orientaci a sebeidentifikaci v prostoru. Dnes tyto prvky postupně mizí a některá sídliště jsou nesourodou změtí různých barev.
M: Samy byty z pohledu funkčnosti rozhodně nebyly špatné, právě naopak. Existovaly projektové ateliéry, které se zabývaly takzvanou zaříditelností bytu. Když srovnáme návrhy dispozic bytů s dnešním standardem, zjistíme, že většina z nich je dnes hůře zaříditelná, než tomu bylo v minulosti. Obecná tendence dnes je spojovat kuchyň s obývacím pokojem a rekonstruovat bytová jádra. Domy se také tepelně izolují, mění se okna a barevnost fasády.
Budou se do budoucna sídliště nějak zásadněji proměňovat? Existuje například snaha je dále zahušťovat?
M: Je to možné a částečně se to již děje. Na sídliště, která kolem sebe mají hodně zeleně nebo prostoru, jako například Jižní a Jihozápadní Město, je totiž vytvářen velký tlak ze strany developerů.
B: Zahušťovat sídliště je pro developery levnější než stavět na zelené louce. Uvědomují si jeho výhody: vybudované inženýrské sítě, fungující infrastruktura a dobrá dostupnost.
