Ráno odvádím děti do školy. Nasedáme na metro, jehož každý vagon v sobě nese tak pestrou směsici kultur a jazyků, že na chvíli zapomenu, že jsem hodinu a půl od Brna, a nikoliv v New Yorku. Všichni jsou místní. Metro nás hladce přenese do centra Vídně, děti odcházejí do školy, já přesedám na CityBike. Nejbližší stanici městských sdílených kol a volný bicykl najdu snadno přes mobilní aplikaci. Stejným způsobem zjistím, zda je volný box na jeho zaparkování v blízkosti cíle, kam mířím. Stačí vsunout do terminálu WienMobil kartu, která stojí euro na den a je zároveň roční jízdenkou na veškerou veřejnou dopravu.
V poledne se potřebuji dostat i s těžkým balíkem knih na druhý konec centra. Vytahuji mobil a v aplikaci vidím, že tři minuty odsud parkuje sdílený elektromobil jedné ze čtyř vídeňských carsharingových služeb. Opět vytahuji roční průkazku WienMobil a odemykám auto. Automaticky mi nastaví trasu, která zahrnuje možnost, jak objet zácpu u parlamentu. Auto zaparkuji na libovolném místě a za pár sekund po zavření dveří mi v mobilu zapípá upomínka: do e-mailu dorazil účetní doklad na čtyři eura za právě dokončenou jízdu. S toutéž kartou vídeňské mobility ale můžu zaplatit i v taxíku nebo v podzemním parkovišti. Večer mě díky ní z centra zaveze na letiště za necelou čtvrthodinu příměstský vlak.
Kartu mobility si může dovolit prakticky každý, ale má cenu zlata. Není proto divu, že se nyní Vídeňané houfně zbavují aut. Nejsou potřeba, protože se nevyplatí. Napomáhá tomu i politika města: za každé nově vybudované parkovací místo v podzemní garáži zmizí jedno místo na povrchu. Ulice se v řadě lokalit znovu stávají místem pro život, a nikoliv odkladištěm aut.
Vídeň byla již posedmé v řadě vyhlášena hlavním městem s nejvyšší kvalitou života na světě. Agentura Mercer každoročně sleduje široký soubor indikátorů, jedním z desíti hlavních je právě kvalita veřejných služeb a dopravy. V dopravních řešeních je rakouská metropole skutečným průkopníkem a na mnoha příkladech je dobře vidět, že nejde jen o sofistikovaná inženýrská řešení, ale že o výsledné kvalitě rozhoduje včasné a důsledné zapojení veřejnosti.
Dobrou ilustrací je slavná vídeňská třída Mariahilferstrasse. Ještě před několika lety byla ucpanou výpadovkou z centra směrem na Západní nádraží. Čím blíže nádraží, tím více ušmudlaných barů, hampejzů a obchodů se špatně identifikovatelným zbožím. Dnes k nepoznání. Ne náhodou byla letos rekonstrukce Mariahilferstrasse uvedena v prestižním žebříčku mezi desíti nejvíce inovačními urbánními řešeními na světě.
Vídeňské zelené hnutí před dvěma lety prosadilo referendum o zklidnění této třídy. I přes několikaměsíční osvětovou kampaň hlasování dopadlo velmi těsně, o rekonstrukci rozhodly jen jednotky procent. Těsný výsledek vyvolával vášně i po hlasování. Rok po realizaci ale drtivá většina dotazovaných rozhodnutí schvaluje.
Mariahilferstrasse se rekonstruovala v mnoha ohledech radikálním způsobem. Její střední část se autům uzavřela úplně, vznikla zde nová pěší zóna s alejemi, která je novou tepnou pro pěší a cyklisty dokonce i během nedělního rána. Zbylé části kdysi auty ucpané magistrály se proměnily ve sdílený prostor. Obrubníky byly odstraněny, pěší, kola, auta i autobusy se dostaly na jednu úroveň, rozdíl mezi chodníkem a silnicí se smazal. Dokonalé fungování je možné díky dvěma podmínkám: auta se nesmí pohybovat vyšší rychlostí než 20 km v hodině a chodci i řidiči jsou při vstupu do zóny vyzváni k maximální ohleduplnosti. Na těchto a dalších pravidlech se shodlo město v detailním a určitě ne bezbolestném dialogu s veřejností. Jeho nesporným výsledkem je ovšem mimořádně přátelská městská zóna, vyšší životní kvalita všech dotčených a hmatatelný průkopnický příklad, že jednat ve společném zájmu se vyplatí.
