Kulturní, společenská i komunitní centra a jejich aktivity ve veřejném prostoru nejsou v našem prostředí už úplnou výjimkou. Jejich provozovatelé, většinou neziskové organizace, v nich někdy vykonávají svou činnost v závislosti na politické situaci té které lokality „navzdory“ místní samosprávě, tedy bez většího pochopení. Jinde ovšem zástupci měst či městských částí dokáží potenciál těchto iniciativ vycítit a finanční podporou i formou aktivní spolupráce rozvíjet společně vztah lidí ke svému bydlišti. Příkladem toho druhého přístupu je řada projektů aktuálně probíhajících na pražském sídlišti Černý Most.
Praha 14 patří k okrajovým městským částem a kromě tří historických obcí – Kyje, Hloubětín a Hostavice – je tvořena především rozsáhlým panelovým sídlištěm Černý Most I a II. Zatímco první část byla dokončena v roce 1980, jeho druhá stavební fáze se postupně formuje od roku 1985 dodnes. Z architektonického či urbanistického hlediska není toto sídliště nijak výjimečné, odpovídá průměru dobové masové výstavby. Jeho výhodou je ovšem okrajová lokalita, díky níž nabízí dostatek prostoru pro sport a rekreaci. Rozvolněná zástavba jednotlivých bloků sídliště totiž umožňuje těsné sepětí s okolní přírodou. Určitou výjimečnost sídlišti dává i kontinuální rozvoj po roce 1989. Nově zbudované vedení trasy metra a obchodního centra po vzoru západního shopping mallu vytvořilo Černému Mostu v druhé polovině devadesátých let lukrativní image. Panelová výstavba tak byla doplněna bytovými domy v intencích postmoderní „humanizace“. Nově budované domy byly oproti šesti- až dvanáctipodlažním panelovým věžím nižší a snažily se dostát modelu skutečného „městského centra“ s funkčním uličním parterem a službami. Genius loci Černého Mostu tak spočívá v kontrastu modernistické estetiky panelové výstavby a porevolučních postmoderních tendencí reprezentovaných mimo jiné výraznou architekturou stanice metra Černý Most či barevným řešením fasád.
Místo, kde se dobře žije
Zatímco bezprostřední okolí stanice metra dnes funguje jako komerční centrum sídliště, přesně na jeho opačném konci vzniklo roku 2013 centrum sportovní a volnočasové. V místech původní kotelny zřídila příspěvková organizace městské části Praha 14 kulturní (http://praha14kulturni.cz) víceúčelový prostor s kavárnou, dětským koutkem, ateliéry a sdílenými kancelářemi, nazvaný Plechárna (www.plecharna.com). Největší prostor objektu zabírají dvě haly – jedna sportovní s tělocvičnou, posilovnou a drobným sportovním náčiním; rozsáhlejší druhá hala je využívaná jako vnitřní skatepark, který lze snadno upravit na jiné funkční využití, například pro potřeby kulturní či jako konferenční sál. Své bezprostřední okolí pak Plechárna upravila jako letní zahrádku s grilovací zónou, kterou lze sousedsky využívat k setkávání místních. Za sezónní paušál si zde může kdokoli pronajmout pytel se zeminou v rámci komunitní zahrady, kde je zajištěna voda, zapůjčení zahradnického náčiní i sdílený kompost. Přestože Plechárna nabízí řadu programů zaměřených na různé zájmové skupiny obyvatel sídliště, je také místem připraveným na aktivitu místních. Ti si mohou jakékoli prostory pronajmout a uspořádat vlastní, ať už soukromý či veřejně přístupný, program. S řadou projektů Plechárna vstupuje i mimo své vlastní území a rozšiřuje tak sousedské i umělecké aktivity přímo do ulic sídliště mezi jednotlivé panelové bloky. Činnost Prahy 14 kulturní se ovšem neomezuje pouze na prostor sídliště; kromě Plechárny provozuje na bývalém nádraží Kulturní dům Kyje (http://www.kdkyje.cz) zaměřený na lokální a výrazně komunitní projekty. Jako svou hlavní náplň si Praha 14 kulturní vytyčila zvyšování kvality života obyvatel městské části, což se snaží naplnit nejen pořádáním různých společenských a volnočasových aktivit, ale i rozvojem místní kulturní infrastruktury.
Kultura nás dělá lepšími
Současná podoba a aktivity příspěvkové organizace jsou výsledkem iniciativy starosty MČ Praha 14 Radka Vondry. V roce 2013 vyzval ke spolupráci divadelního producenta a kulturního manažera Davida Kašpara, který se projektům spojeným s veřejným prostorem a kulturou okrajových částí města dlouhodobě věnuje. Jako programový ředitel obecně prospěšné společnosti Kulturní Jižní Město se více než sedm let zabýval kulturně-rozvojovými aktivitami na největším sídlišti v Praze a jako manažer či umělecký vedoucí realizoval řadu kulturních a uměleckých projektů na různých místech. Na Praze 14 se jeho úkolem stala celková organizační, obsahová i personální proměna již existující příspěvkové organizace městské části a participace na přípravě Strategie pro kulturu, umění, sport a volný čas pro léta 2014–2024 a akčního plánu pro nejbližší roky. Základním principem tvorby tohoto strategického dokumentu bylo maximální zapojení všech účastníků a aktérů kultury padesátitisícové městské části. Byť kulturní aktivity podporuje řada radnic, sám starosta vidí jako zásadní její vznik tzv. zespoda: „Základním stavebním kamenem této strategie jsou jednotliví lidé a jejich potřeby. Navazujeme tím na pestrý komunitní život, který má u nás již tradici, a rozvíjíme jej. Mapujeme konkrétní potřeby, zohledňujeme specifika jednotlivých míst naší městské části a umíme tak pojmenovat to, co lidé chtějí.“
Rozhovor s Davidem Kašparem, ředitelem příspěvkové organizace Praha 14 kulturní
Působil jste jako programový ředitel kulturního centra Zahrada a vedoucí manažer Chodovské tvrze na Jižním Městě v Praze, dále jako ředitel festivalu Street for Art a nyní jako ředitel kulturního centra Plechárna na Černém Mostě. Převážná část vašich aktivit se soustředí na lokalitu sídliště – jaký k němu máte vztah?
Na sídlišti jsem vyrostl. Narodil jsem se na Solidaritě, což je jedno z prvních poválečných sídlišť v Praze. Ale jinak k sídlištím nemám žádný romantický vztah. Táhl mě tam vždy spíš pocit, že se jedná o prostředí, kde chybí podpora kultury, nejen lokální, ale i vysoké. Na Jižním Městě je na osmdesát tisíc lidí pouze jedno kulturní centrum. Důležitá pro mě byla snaha změnit převládající postoj, že za kulturou se jezdí pouze do centra, snaha dokázat, že je kultura součástí sídlištního prostředí. Jednou z hlavních programových změn, kterou jsme přinesli, bylo, že jsme začali vnímat veřejný prostor sídliště jako místo, které je rovněž kulturní infrastrukturou.
Co vás vedlo k tomu z Jižního Města odejít a své aktivity přemístit na Prahu 14?
Jedním z důvodů byla určitě rostoucí frustrace, že městská část nás dostatečně nepodporuje a nedoceňuje naši práci. Když jsme na Zahradě působili, tak se nám určitě podařilo vytvořit našimi aktivitami kvalitní kulturní zázemí. Přáli jsme si vybudovat nějaké nástroje, kterými bychom mohli stav udržet, tedy přinést trvalejší systémovou změnu, která by z dlouhodobější perspektivy napomohla kultivovat tamní prostředí. Starostovi Daliboru Mlejnskému se reálně naše aktivity líbily, ale nedokázal pochopit jejich potenciál. Naše frustrace z Jižního Města vyvážila nabídka starosty Prahy 14 Radka Vondry, který o naše aktivity projevil zájem a nabídl nám spolupráci na kulturní strategii. Radek Vondra kulturu promýšlel koncepčně, tedy vnímal ji jako rozvojovou komponentu, která se dá plánovat a je strategická, což se plně shodovalo s naší vizí. Pochopil, že to není jenom představení v kulturáku. Rozvoj kultury byl i jedním z hlavních pilířů jeho politického programu. To mě nadchlo a dalo jistotu, že si budeme rozumět – v Praze nebývá zvykem, aby si vedoucí politik takto uvědomoval důležitost kultury pro rozvoj života nějaké lokality a byl schopen formulovat svou vizi. A právě vize zřizovatele je to, co mnohým kulturním příspěvkovým organizacím chybí. I na metropolitní úrovni.
Jak plánování nové kulturní strategie konkrétně probíhalo a čím bylo inovativní?
Do plánování jsem se zapojil ihned po příchodu do funkce ředitele příspěvkové organizace KVIZ (kultura, vzdělání, internet a zábava), kterou jsem přejmenoval na Praha 14 kulturní. Na vzniku se podílela spousta aktérů: důležitou roli mělo Studio antropologického výzkumu – Anthropictures (http://www.anthropictures.cz), s metodikou nám pomáhalo sdružení Kvas a Olga Škochová, zatímco mým hlavním posláním bylo nový program fakticky naplňovat, realizovat. Nejprve jsme provedli mapping aktivních komunit, což bylo na tu dobu velmi revoluční. Na základě terénního průzkumu jsme vytipovali aktivní obyvatele, neformální komunitní skupiny a instituce. Skrze pracovní setkání se formulovala témata a priority. Z těchto podkladů se následně vytvářely strategické dokumenty.
Mohl byste shrnout základní body této nové kulturní strategie?
Zaprvé je to podpora komunitního prostředí, tedy kultury místních aktivních obyvatel. Druhá osa se zaměřuje na veřejný prostor, který je spolu s institucemi důležitou součástí kulturní infrastruktury. Je tedy potřeba k němu tak přistupovat a kultivovat jej. Další záměr spočívá v propojování, networkingu již stávajících institucí. Jako organizace nefungujeme pouze tak, že bychom vytvářeli kulturu, ale spíše vytváříme podmínky a prostředí, aby se mohli realizovat ostatní. Jedná se tedy o podpůrnou logiku.
Co vás vedlo k založení nového kulturního centra Plechárna na Černém Mostě?
Vybudování nového kulturního centra představovalo de facto jeden z bodů naplňování nové kulturní strategie. Doposud se jediný kulturní dům nacházel v poměrně odlehlé části lokality Prahy 14 – v Kyjích. Je zde situovaný na poměrně komplikovaném a obtížně dostupném místě, a to v podstatě mezi tratí, rybníkem a dálnicí. V tomto směru se lokalita Černého Mostu zdála být ideální. Na základě mapování jsme zde objevili objekt bývalé kotelny, vedle které se nacházel skatepark, jediný na Praze 14. Toto místo tak bylo již před tím pro sídliště přirozeným a velmi klíčovým ohniskem aktivit.
S jakým programem jste na Plechárnu přišli a jak ji vnímali místní obyvatelé?
Program Plechárny byl od začátku stavěn na základě participativních setkání s místními obyvateli a vycházel tedy přímo z jejich potřeb. Ze začátku byl zájem obyvatel velký, na což jsme nebyli tolik připraveni. Lidé byli sice zvědaví, z větší části se však na nás dívali s nenávistí. Plechárna se zpočátku totiž začala budovat převážně jako místo tamních „skejťáků“, což je pro mnohé občany problémová mládež. Dále Plechárnu nejvíce využívaly romské děti. Plechárna tedy velmi záhy získala přezdívku „cikárna“. Dalo nám hodně práce zbavit se dogmatu, že to je „klub pro feťáky a zloděje“. Jisté předsudky však trvají dodnes.
Jedním z hlavních bodů dokumentu strategie lokální kulturní politiky je i kultivace veřejného prostoru. Jak mohou mít kulturní a komunitní aktivity přímý vliv na kvalitu veřejného prostoru?
Souvisí to s budováním, pěstováním vztahu k místu. Jeho síla je přímo úměrná jeho péči. Prostřednictvím kulturních aktivit mohu vztah k místu formulovat či probudit. Nástrojů je nespočet. Příkladem může být komunitní dokumentární divadlo vztahující se k dané lokalitě. Velkým tmelicím prostředkem, který se nám osvědčil, je třeba dočasná pojízdná kavárna situovaná přímo do prostor sídlištního vnitrobloku. Takovými, i když jen dočasnými zásahy se dobře prokrvuje místní prostředí. Vytváří impulz k tomu, aby se poznávali lidi, kteří vedle sebe žijí, ale například i instituce, které na sídlišti působí – školy, knihovny, kostel atd. Vznikají zde důležité vazby, které když se nadále přiživují, jsou schopny vytvořit strukturu živého, kulturního prostředí. To se pak projeví v konečné fázi tím, že když dáte na strom letáček s informací, že se zítra koná plánovací setkání, lidé tam skutečně dorazí.
Vybíralka 25
Volnočasové centrum Plechárna se stalo zázemím i pro další z aktuálních projektů městské části, revitalizaci veřejných prostranství vnitrobloku Vybíralova na Černém Mostě, na kterém městská část spolupracuje s Kanceláří veřejného prostoru Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Přes 1900 bytů bylo ve druhé polovině osmdesátých let situováno do jedné urbanistické struktury obklopující objekty základní a mateřské školy, zelených ploch a sportoviště. Pětadvacáté výročí od nastěhování prvních obyvatel do této části sídliště se stalo impulzem pro uvažování o jeho budoucím rozvoji. Na Plechárně tak probíhají různá plánovací setkání s občany a projekt je s nimi komunikován prostřednictvím webové stránky (http://www.vybiralka25.cz) i formou výstavy o celkovém procesu revitalizace.
Rozhovor s Kateřinou Frejlachovou a Martinem Špičákem z Kanceláře veřejného prostoru Institutu plánování a rozvoje hlavního města Prahy
Revitalizace vnitrobloku na sídlišti Černý Most představuje pilotní projekt nové strategie revitalizace pražských sídlišť. Proč jste si vybrali právě lokalitu Černého Mostu a vnitroblok u ulice Vybíralova?
Skoro by se dalo říct, že si Vybíralka vybrala nás. Těch důvodů je víc. Lokalita na samém okraji Prahy, na okraji zájmu. Panelové, na první pohled architektonicky nevynikající sídliště s nepříliš lichotivými sociodemografickými statistikami a z toho vyplývající nepříznivou prognózou. Zároveň typický modernistický megablok jako uchopitelný urbanistický útvar, se kterým se dá pracovat jako s celkem. Čili ideální prostředí pro první „case study“. Důležitou roli ale sehrálo to, že jsme se postupně s lokalitou setkávali z různých stran skrze různé lidi a témata. Pracovně jsme se setkali se Studiem antropologického výzkumu – Anthropictures a místním komunitním koordinátorem Michalem Lehečkou, protože nás obecně zajímala jeho sociálně-antropologická výzkumná činnost v terénu. Sledovali jsme aktivity Prahy 14 kulturní a vznik Plechárny. Nakonec jsme se setkali i se starostou, který je projektu nakloněn, a to náš pilot odstartovalo. Vybíralku jsme vyhodnotili jako příznivé zázemí pro realizaci projektu v podobě, v jaké se ho snažíme držet, se zapojením maxima místních aktérů od veřejnosti po radnici.
Snaha o vypracování komplexnějšího přístupu k revitalizaci pražských sídlišť se projevila již na tehdejším Útvaru rozvoje hl. m. Prahy v roce 2001, kdy vznikla *Analýza regenerace pražských panelových sídlišť.*
Je to poměrně detailní analýza, ale ne koncepce. Objemný pasport padesáti čtyř pražských sídlišť přináší vhled do určitého období jejich života – mnohá data, která se zde dají vyčíst, dnes po patnácti letech už ale nejsou aktuální. Analýza navíc vznikala v době, kdy tématem číslo jedna nebyl veřejný prostor, ale regenerace samotných paneláků, a tak byla i zacílená. Ovšem už jen proto, že většina bytového fondu na sídlišti je privatizovaná, by se město mělo soustředit na veřejná prostranství, kterých je na sídlišti tolik a pro která neexistuje ve společnosti jasné paradigma jako v tradiční struktuře ulic a náměstí. Sídliště je výzva.
V jakém ohledu se vaše záměry v přístupu k regeneraci pražských sídlišť od předchozí koncepce liší?
Přístupem i tematicky. Celkově se na sídliště už nekoukáme skrz prsty jako na urbanistický omyl, ale jako na typ svébytného městského prostředí, se kterým je potřeba se naučit pracovat, rozvíjet hodnoty. Soustředíme se na kvalitu veřejných prostranství, sociální a kulturní infrastrukturu a organizační změny ve správě a údržbě. Pilotní projekt jsme rozjeli hlavně proto, že by do budoucna měla vzniknout celoměstská koncepce, metodika, a tu bez praktických zkušeností a detailní znalosti reálných problémů vytvořit nelze. Cílíme na realizovatelnost revitalizace obecně. Na rozdíl od velkorysých, plošně i finančně náročných projektů chceme nalézt způsob jak rozvíjet sídliště postupně, jednotlivými drobnějšími zásahy, které ale dávají smysl v rámci celku. Také pracujeme hodně lokálně, s místními, nejen s radnicí, ale i spolky, podnikateli a neziskovkami, a hlavně s obyvateli, protože sídliště je a bude vždycky hlavně jejich.
V jakém stavu se nyní nachází veřejný prostor na sídlišti Černý Most? Do jaké míry je tento stav vypovídající i pro ostatní pražská či celorepubliková sídliště?
Myslím, že to, s čím se potýká Vybíralka a Čerňák obecně, bude platit i pro většinu ostatních pražských sídlišť i českých sídlišť. Velké množství veřejného prostoru, z čehož plyne neurčitost některých ploch, celková zanedbanost v důsledku nedostatečné nebo nekvalitní údržby, která je často zapříčiněná roztříštěnou správou a nedostatkem financí. Klasickým problémem je nedostatek míst pro parkování, respektive přetlak na některých (výhodnějších) místech. Vtipným zjištěním je, že paradoxně problémem sídlišť jsou úzké (obtížně průjezdné) ulice, resp. silnice.
Na jaké ideje původní modernistické urbanistické vize má smysl navazovat, a jsou pro rozvoj sídliště aktuální?
Z participace vyplývá, že většina obyvatel na sídlišti považuje za kvalitu zeleň a klid. To je devíza, se kterou se dá pracovat a rozvíjet ji dál – zelená ve smyslu ekologické udržitelnosti, posílení vazeb s přírodním a rekreačním zázemím v krajině a podobně. Benefity, jako je dostatek kvalitní zeleně, klid, místo pro hraní dětí venku, dobrá vybavenost (např. zdravotní střediska) rezonují v představách mnohých o dobrém bydlení. Sídliště může mít ale také autentický sociální rozměr, nabídne-li dostatečné kapacity škol a školek, včetně odpovídajícího venkovního prostředí, komunitní a kulturní centra, která budou nabízet program a vyžití nejen pro děti a seniory, prostor mezi domy nabídne například i zahrádky, které lidé v panelácích a činžovních bytech postrádají.
Z jakých prostředků je celý projekt revitalizace financován?
Probíhající proces přípravy koncepčního dokumentu, který nazýváme Plán revitalizace vnitrobloku Vybíralova a jeho okolí, financuje hl. město Praha přes svoji příspěvkovou organizaci Institut plánování a rozvoje. Spolupodílí se i městská část a její příspěvkovka Praha 14 kulturní. Samotné realizace dílčích opatření vyplývající z plánu revitalizace budou mít různorodé zdroje. Opatření v oblasti správy, drobné investiční zásahy a organizační opatření může financovat městská část, na větší investiční zásahy mohou být využity různé dotační programy, investorem některých akcí by mělo být přímo hlavní město Praha.
Jak konkrétně probíhá participace místních občanů na plánování, daří se k ní oslovit i „pasivního“ občana?
Pod hlavičkou Vybíralka 25 naplňujeme společně s Prahou 14 kulturní veřejný prostor různorodým programem, který vedle samotných plánovacích setkání zahrnuje řadu kulturních akcí jako food-festival nebo divadlo v paneláku. Probíhají vycházky, rozhovory s místními a přímo ve vnitrobloku jsme na několik dní umístili kiosek, kam za námi mohli lidé přijít s náměty a osobně se pobavit. Vše zaštiťuje výstava o Vybíralce na venkovních panelech umístěných různě po sídlišti a na Plechárně. Prostřednictvím těchto akcí se rozšiřuje možnost komunikovat s větším množstvím místních a hlavně s různorodými skupinami obyvatel, majícími různé potřeby a různé nároky na prostředí, ve kterém žijí. Postupem času se nám více méně daří zájem místních zvyšovat.
Strategie nového přístupu revitalizace se svým zaměřením shoduje v současné době s populární tendencí tzv. „folklórní či defenzivní politiky“. Jedná se o snahu přinést politiku k lidskému měřítku, k zdravému rozumu. Namísto dlouhodobých strategických cílů se volí taktika dočasných změn a okamžitých akceschopných řešení vycházejících z reálných potřeb obyvatel, kteří je nejlépe berou sami do vlastních rukou. Jakým způsobem se do programu revitalizace promítá politické myšlení?
Do projektu se asi tento trend vkrádá, podvědomě, v reakci na současnou situaci. Snahou je viditelně změnit alespoň něco a dobře. Společnost se i u nás posunula a bez participace, tedy bez zapojení veřejnosti do procesu plánování se direktivně plánovat shora nedá, navíc to obohacuje všechny zúčastněné strany. Plán revitalizace by měl být dlouhodobým strategickým dokumentem, který ale nevylučuje okamžité drobné realizace nebo úpravy znění během své existence. Rizikem pro politiky je, že projekt už nyní vzbuzuje u veřejnosti očekávání, naopak rizikem pro projekt je samozřejmě politická diskontinuita. Cílem proto je, aby se plán vytvářel a dál šířil tak, že se s ním bude moci ztotožnit maximální množství místních, kteří budou posléze tlačit na vedení městské části, ať bude v čele kdokoliv.
