„Hrozně mě štve, jak málo soutěží je vypisovaných, a ještě víc, jak to potom dopadne,“ stěžoval si mi před pár lety kamarád sochař. A měl pravdu. Veřejných soutěží na umělecké dílo ve veřejném prostoru je dnes stále jak šafránu a ty, které jsou dobře vypsané a ve výsledku i úspěšně dotažené k realizaci, je možné spočítat na prstech jedné ruky. Nedávno vydaná knížka Manuál monumentu vychází ze zkušeností z praxe, nahlíží ji perspektivou umělců a snaží se přispět ke změně popsaného stavu. Vznikl tak manuál, který se zabývá specificky situací památníků a pomníků. Mnoho z popsaného můžeme vztáhnout i na aktuální téma nazývané zjednodušeně 1 % na umění.
Letos v létě byla k projednání Poslaneckou sněmovnou předložena novela zákona 203/2006 Sb., která má mimo jiné zavést povinnost zadavatele investovat minimálně 1 % z objemu veřejné nadlimitní zakázky do pořízení uměleckého díla, které bude umístěno přímo v budově nebo poblíž – to v případě zakázky na zlepšení nebo dobudování infrastruktury či urbanistického plánu obce. Je zřejmé, že měřit umění na procenta z nové silnice je byrokratický nesmysl, měřit je na peníze (koupíme si několik levnějších děl, nebo jedno pořádné a drahé?) je často neadekvátní. Nicméně pokusím se zde vysvětlit, že princip zvaný 1 % na umění z veřejných peněz je nejen opravdu dobrý nápad, který má oporu v příkladech ze zahraničí, ale že navíc výsledek může těšit všechny zúčastněné strany. Klíčovým slovem je tu, stejně jako v tolika jiných případech, důvěra.
Jednak je to důvěra v umění, které je podstatnou součástí fungování demokratické společnosti, a to právě proto, že umí být nejednoznačné či kritické. Kvalitní umění (ve smyslu ideje, sdělení, zpracování a provedení) nemusí být jen to staré a rozhodně není nutně interiérové. A cena, která je stvořena až v okamžiku vstupu díla na trh, s kvalitou souvisí jen v určitém ohledu, a to v tom smyslu, že sběratelé a mecenáši se snaží v umění orientovat, a tak vědí, co je a není dobré umění. Dobré umělecké dílo ale nemusí stát desítky milionů. I zde tedy je potřeba jistá důvěra, tentokrát v to, že odborník je odborníkem proto, že má vědomosti (případně vycvičené schopnosti), a nikoli proto, že má doma ve skříni věšteckou kouli.
Důvěra je pak potřeba i na třetí straně: totiž důvěra v obyvatele daného místa, že i zpočátku snad neobvyklý formát může ve veřejném prostoru města fungovat a že bude veřejností přijat dobře. Ale co vlastně znamená „dobře fungovat“? Moje odpověď je, že dobře fungující je takové výtvarné, architektonické nebo urbanistické dílo, které je vícevrstevnaté (dá se číst na různých úrovních), respektuje historii (autenticitu) místa (materiálově, měřítkem, obsahem a odkazy) a ideálně pracuje s estetikou, která není drzá a nevysmívá se. Dobře fungující dílo komunikuje s okolím, podobně jako spolu komunikují dobří sousedé – kladou otázky, občas si s nimi zajímavě popovídáte, připomínají vám minulé (dobré i špatné) společné zážitky a pomáhají tvořit atmosféru toho, čemu říkáte domov. A důvěra v to, že sousedské vztahy mohou fungovat dobře, je jistě snem každého zodpovědného správce obce. Na něm leží hlavní díl zodpovědnosti za vybudování důvěry v samosprávu. Umělci se jen těžko budou hlásit do soutěží a poskytovat své know-how někomu, kdo má pověst nespolehlivého partnera v dialogu, kdo ruší soutěže, nedodržuje termíny, pravidla, nebo dokonce bez omluvy a vysvětlení upřednostní nevítězný návrh. Stejné je to samozřejmě s odborníky, kteří by měli být v komisi.
Zmíněná novela zákona o některých druzích podpory kultury totiž jasně definuje, že pro zdárný proces výběru uměleckého díla pořízeného za ono 1 % z objemu financí investovaných do dané nadlimitní, veřejné zakázky (tj. předpokládaná celková výše od 3,6 mil. v případě státu, 5,7 mil. v případě samosprávy na služby a 142 mil. na stavební práce) je potřeba svolat komisi. V ní mají zasednout zástupci zadavatele a ministerstva; minimální počet členů je zákonem stanoven na pět, ale ve většině musí být odborníci v oboru umění. Často jsou to ale sami politici samosprávy, kteří onu důvěru podrývají neotevřeností a z lenosti nebo strachu z neznámého k tvorbě plakety významnému rodákovi povolají „kamaráda, co si po šichtě vždycky pájel obrázky s andělíčky a hambatý obrázky“. Nejde tu o urážku principu kutilství, ale o fakt, že umělcem sice může být každý, ale ne každý jím je. O nutnosti orientovat se na poli současného umění jsem psala již výše.
Soutěž, která je organizována zadavatelem, je vhodným nástrojem pro splnění komplikovaného zadání, jakým je realizace uměleckého díla, které svou přítomností veřejný prostor zkvalitní – tedy vybrat z dostupných přihlášených návrhů jeden, který je nejen realizovatelný v rámci možností (finančních, místních a časových, případně i z hlediska památkové ochrany), ale ještě navíc bude „fungovat“. Právě vzájemným respektem a důvěrou všech stran účastnících se procesu je vůbec možné dosáhnout toho, aby výsledek zkvalitnil kulturní prostředí obce a obyvatelům dělal radost.
A jak probíhá samotný proces pořízení uměleckého díla, pomníku nebo památníku do veřejného prostoru obce? Ve zmíněné knize se můžete dočíst, jaká úskalí a naopak výhody můžete na cestě k úspěšné realizaci potkat. Dobrým konzultantem a rádcem je v tomto případě Česká komora architektů. Obecně lze samozřejmě říci, že tak jako všechno na tomto světě, i formát soutěže (forma výběrového řízení) s sebou nese výhody i nevýhody.
Mezi jasná pozitiva patří například jednoduchý princip, že víc hlav víc ví. Platí to i pro kvalitu návrhů – pokud oslovíme pouze jednoho umělce, dostaneme jeden návrh a případně další dvě tři varianty, kdežto v otevřené soutěži je možné získat několik desítek návrhů, což je užitečné při přemýšlení nad potenciálem daného místa. Stejně tak je ale výhodou možnost využít vícero hlav, které návrhy posuzují; už jen proto, že, jak jsem zmínila výše, kvalitní a funkční umělecké dílo je vícevrstevnaté, a tedy umožňuje několik způsobů čtení, z nichž lze číst významy a obsahy. A samozřejmě zde platí, že pokud se porota shodne na více návrzích, které je ale třeba ještě trochu dopracovat, je tu možnost druhého kola, které vyjasní detaily a realizovatelnost. Součástí podkladů vyžadovaných u návrhů bývá také rozpočet, a tedy obec rovnou ví, kolik ji realizace bude stát. Ve druhé řadě, přesto stále mezi důležitými pozitivy, je pak sociální rozměr vypisování soutěží (ideálně i pro podlimitní veřejné zakázky nebo „jen tak“); totiž právě takto může fungovat a rozvíjet se vztah společnosti a umělců. Vzájemná komunikace sledování potřeb jedněch a možností druhých posilují z počátku zmíněnou důvěru a v neposlední řadě i povědomí veřejnosti o současném umění.
Je zřejmé, že občas vzniknou skvělá řešení i mimo soutěž, a bohužel ne vždy se také soutěž podaří. Stojí za to připomenout si, že například nejvýznamnější realizace ve veřejném prostoru za posledních roky, totiž Pamätník ľudovej architektúry ve slovenských Košicích od Tomáše Džadoně, soutěží neprošel, kdežto podobně monumentální, ač o poznání méně vřele přijatá socha Jošta Lucemburského alias Odvaha od Jaroslava Róny naopak soutěží prošla.
Závěrem by bylo možné shrnout, že ačkoliv není soutěž na umělecké dílo ve veřejném prostoru 100% receptem na štěstí, jedná se o nejdemokratičtější a procentuálně nejúspěšnější model. A pokud skutečně „jednoprocentní zákon“ začne platit, budeme mít brzy i více konkrétních zkušeností a příkladů. Pevně věřím, že budou vesměs pozitivní.
