Většině českých měst chybí propracovaná integrační politika cizinců, uznání imigrantů za součást naší společnosti. Jejich začlenění je přitom základem pro pokojné soužití všech. Inspirovat se lze v několika evropských městech či v Brně, kde podobná koncepce právě vzniká.
Současná uprchlická krize bezpochyby rozděluje českou společnost a názory na její řešení se liší. Přesto by mohla být mimo jiné podnětem pro zamyšlení se nad tím, jak pracujeme s cizinci, kteří zde již žijí, i těmi kteří budou potenciálně přicházet. Vzory lze přitom hledat v západních velkých městech, kde jsou počty imigrantů nejen mnohem vyšší než u nás, ale kde vyrůstají již několikáté generace přistěhovalců. Tato města jsou otevřená a multietnická – nezáleží na národnosti, ale na sounáležitosti s daným místem. Zjednodušeně řečeno nezáleží na tom, zda jsou vaši rodiče ze Sýrie, Česka nebo Rakouska – pořád jste obyvateli Vídně. Politika těchto měst zdůrazňuje potřebu diverzity a výhod, které z ní plynou. Již se nemluví o snaze asimilovat neboli přizpůsobit cizince majoritní společnosti. Cílem je naopak vzájemné přijetí, spolupráce a obohacení. Postoj k migrantům příhodně vyjadřuje například slogan Osla „OXLO – Oslo Extra Large“ nebo portugalské motto „Více diverzity, větší lidskost“.
Pro tento účel je nutné, aby měli přicházející cizinci co největší možnost začlenit se do společnosti a podílet se na jejím dalším směřování. Samosprávné jednotky hrají v tomto ohledu důležitou roli – komunální politika má k občanům mnohem blíže než ta celostátní a města mohou být cizincům mnohdy nápomocná v překonávání nejrůznějších bariér, například kulturních nebo jazykových.
Podle statistik Ministerstva vnitra žije v České republice k 30. září 2015 přes 460 tisíc cizinců (nutno podotknout, že statistika pracuje pouze s těmi, kteří jsou na našem území legálně). Velká míra integrační politiky se potom odehrává právě na státní úrovni. České republice stále chybí koordinovaná spolupráce mezi všemi zúčastněnými aktéry jako je stát, kraje a obce a neziskové organizace. Nutno říci, že v posledních letech vznikla ve všech krajích takzvaná Centra na podporu integrace cizinců. Ta jsou financována z Azylového fondu Ministerstva vnitra vždy na jeden rok – způsob financování tak znemožňuje stabilnější a dlouhodobější plánování jejich aktivit. Ve většině krajů centra zároveň spadají pod Správu uprchlických zařízení, takže jejich politiku koordinuje opět stát. Míra zapojení měst a regionálních komunit je tedy stále nízká: politiku má v gesci zejména ministerstvo vnitra, kraje či města na vlastní integrační programy nemají často dostatek prostoru ani nevyčleňují odpovídající finanční prostředky a lidské zdroje.
Právě míra propojení mezi státem a samosprávou je v ostatních státech, které mohou být inspirací, odlišná. V Rakousku sice existuje národní plán integrace, ale jednotlivé politiky si města vytváří sama s ohledem na místní podmínky. Proto je třeba při vytváření ucelenějšího přístupu spolupráce brát ohled na dané institucionální uspořádání. Přesto se lze minimálně inspirovat odlišným přístupem západních měst na symbolické rovině (kampaně měst, práce médií s tématem imigrace či projekty budování sousedských vztahů jako je vítání nově příchozích), který vede nejen k pokojnému soužití s přistěhovalci, ale i k jejich emancipaci a dále konkrétními typy opatření, která se ukázala být funkčními.
Jazyk je základ
Základem úspěšné integrační politiky je především jazykové vzdělávání, které je mnohdy první bariérou pro nově příchozí nejen s ohledem na běžnou komunikaci, ale i na vstup na trh práce. Kraj Stockholm vynakládá stovky milionů eur na jazykovou vybavenost cizinců, v Amsterdamu se potom ve školách, kde se učí děti imigrantů, vyučuje holandština, přistěhovalcům jsou také nabízeny nejrůznější stáže, kde si jazyk mohou osvojit v praxi. Příkladem může být i vídeňský projekt s názvem Start Wien, který funguje od podzimu roku 2008.
„Krizovým“ obdobím je především první fáze začlenění, tj. dva roky po příchodu do země. Každému nově příchozímu s povolením k pobytu je poskytnuta základní konzultace v rodném jazyce, která mu pomůže s orientací v zemi. Obdrží také takzvaný vídeňský vzdělávací pas a poukázky na jazykové a další vzdělávací kurzy, které se do pasu zapisují. Podepíše integrační dohodu, která k absolvování kurzů zavazuje a jejíž dodržení je nutným předpokladem pro získání trvalého pobytu. Město také organizuje řadu dalších informačních schůzek, které mají usnadnit nalezení zaměstnání nebo získání občanství.
Spolupracovat a spolupracovat
Dokladem toho, že imigranti samotní mají mít podíl na politickém rozhodování, je jejich účast na správě města. Přistěhovalci tvoří podstatnou část vídeňského odboru pro imigraci, občanství a registraci – využívají tak svých jazykových i kulturních znalostí pro komunikaci s dalšími imigranty. Stejně tak město funguje jako síťovací jednotka, která zprostředkovává spolupráce mezi nejrůznějšími spolky pracujícími s přistěhovaleckými komunitami nebo neziskovými organizacemi, které poskytují kurzy a poradenství. Určitá část rozpočtu integrační politiky města jde vždy do sektoru občanské společnosti, která se snaží spolupracovat přímo s migranty nebo například zlepšovat jejich obraz nejrůznějšími komunitní projekty či kampaněmi v médiích.
Je důležité poznamenat, že problematika integrace cizinců je vždy navázána na další sociální otázky, které rovinu imigrace přesahují: diskriminace, politika zaměstnanosti, přístup k bydlení či občanská participace. Příklady z jiných měst se proto mohou na první pohled zdát v našem prostředí nerealizovatelné či příliš finančně náročné. Prvním krokem je ovšem přijmout fakt, že přistěhovalci nejsou „na obtíž“, že přístup, který se je snaží jen trpět či asimilovat, je v zásadě nesprávný, a že jedinou cestou k pokojnému soužití je jejich přijetí, uznání a poskytnutí vlastního prostoru pro aktivní zapojení se. Jedině tak se mohou česká města stát stejně otevřenými jako ta, která mají za sebou podstatně delší historii práce s imigranty.
Rozhovor s odborníkem na integraci
Jan Mochťák pracuje v Odboru pro sociální začleňování Úřadu vlády ČR. V současnosti působí v Brně jako lokální konzultant a podílí se na vytváření koncepce integrační politiky města Brna.
V čem jsou podle vás hlavní odlišující specifika institucionálního nastavení integrační politiky v ČR?
Důležité je pojmenovat příčiny odlišnosti. Ty můžeme hledat například v celkové systematizaci a významu institucí státní správy, samosprávy a občanské společnosti jednotlivých zemí, historii migrační a integrační politiky, počtu usazených cizinců, významné skutečnosti, zda se ekonomice daří či nikoliv, celkové historické zkušenosti atd. V kontextu toho lze zmínit, že Česká republika má kratší zkušenost s „výkonem“ integrační politiky než většina zbylých států EU. Počet cizinců na území ČR je dlouhodobě velmi nízký kolem 4 % celkové populace, nyní se dostáváme do fáze tzv. druhé generace (děti migrantů ukončují studium SŠ, VŠ a vstupují na trh práce, směřují k založení rodiny). Stále se učíme rozvoji a postoji k občanskému sektoru, který je nezbytným nástrojem integrace. A v neposlední řadě se i učíme roli být nejen samostatným státem, ale i členskou zemí EU.
Můžeme se inspirovat nejrůznějšími projekty integrace cizinců z měst jako je Vídeň nebo Amsterdam. Co konkrétně si z praxe jiných měst můžeme vzít?
Do prostředí ČR lze přenášet mnoho zajímavého. Tuto „dobrou praxi“ je však třeba vždy přizpůsobovat prostředí tak, aby měla smysl. Současně je nezbytné tyto „dobré praxe“ využívat i k rozvoji samotného systému, posouvat jej dál. Obecně bych v budoucnu ocenil posílení kompetencí (práv i povinností samosprávy při integraci cizinců), zlepšení komunikačního prostoru mezi jednotlivými subjekty integrační politiky, rozvoj interkulturních kompetencí pracovníků státní správy a samosprávy, rozvoj a současně i stabilizaci občanské společnosti či posílení inkluzivních postupů při vzdělávání. Specifickou oblastí je nezbytná práce s předsudky a xenofobií většinové společnosti. Ta musí být nejen soustavná, ale i přirozená všem státním institucím při otevřeném zaštítění osob, které tento stát organizují, řídí a reprezentují.
Co se v krátkosti chystá v Brně, v jaké je projekt fázi a čím mění status quo?
V Brně je nyní diskutována otázka významnějšího zapojení města jako realizátora integrační politiky. Výchozím záměrem je vytvořit proveditelný koncept opatření, který by byl vystavěn na hlavní koordinační roli města, aktivním zapojení Nestátní neziskové organizace (NNO) a v neposlední řadě i úzké spolupráci s dalšími státními institucemi. V rámci daného jsou klíčovými aktivitami vytvoření „Koncepce strategie integrace cizinců na území města Brna“, posílení interkulturních kompetencí pracovníků samosprávy (vzdělávání pracovníků samosprávy atd.), zmenšení interkulturních bariér na Magistrátu města Brna (informační prostor atd.), systematizace pomoci osobám v režimu mezinárodní ochrany (koordinace pomoci osobám atd.) a podpora aktivit imigrantské minority a majority při budování otevřené společnosti (společná kulturní setkání atd.).
Specifickou oblastí diskutovaného záměru je využití interkulturních asistentů (pracovníci pomáhající při styku dvou subjektů různých kultur – jazykově vybaveni, mají základní povědomí o sociálně-ekonomické situaci migranta a současně znají relevantní legislativu hostitelské země) na úrovni samosprávy, kde by aktivně napomáhali jednotlivým odborům MMB při práci s klientem cizincem (např. intervence do prostředí rodiny cizinců, řešení akutní krizové situace atd.). Celá tato systematizace umožňuje městu mít přehled o integraci (migraci) na jeho území, posiluje komunikační prostor mezi důležitými aktéry státní i nestátní sféry a v neposlední řadě dělá celý postup, díky vytvářenému koncepčnímu dokumentu a všem jeho opatřením, pro všechny přehledný a srozumitelný.
Vídeň pomáhá nejen překonat jazykové a kulturní bariéry, ale imigranti samotní se podílí i na správě města.
Jaké jsou možnosti českých měst podobné projekty financovat?
V tento moment lze příležitosti financování hledat mezi Evropskými strukturálními a investičními fondy. Další možností je využít nabízené dotace Azylového, migračního a integračního fondu, který je ve správě MV ČR. Krom těchto dvou se objevuje nahodile další množství průběžných projektových výzev, které lze ve vztahu k cílové skupině užít. Tyto finanční toky však nemohou nahrazovat – a ani to není jejich účel – systematické (stabilní) a dostatečné financování integrační politiky ve směru od „státu“ k samosprávě. Což je jedna z dalších oblastí, která ČR zřetelně chybí, samozřejmě v provázanosti na inovovaný systém kooperace všech zapojených institucí integrační politiky.
Jak by měla probíhat spolupráce s neziskovými organizacemi, které se migrací již zabývají?
Nestátní neziskové organizace jsou významným subjektem celého komplexu výkonu integrační politiky. Jak na úrovni přímé práce s klientem, tak i spoluprací se státními institucemi, připomínkováním a diskutováním záměrů integračního směřování atd. Chystaný projektový záměr pomýšlí na NNO jako na ty, kdo budou dodávat službu „práce s klienty“ (sociální, právní poradenství), budou aktivní při navýšení kvality interkulturních kompetencí na úrovni samosprávy, budou nápomocny při „přemosťování vztahů“ a odstraňování bariér mezi majoritou a minoritou cizinců žijících na území ČR. Významnou úlohu zastanou NNO při tvorbě koncepčního integračního materiálu.
