Veřejná diskuze nad rozvojem měst a politikou jejich plánování je jedním z hlavních témat vídeňské architektky a urbanistky Gabu Heindl. Široká škála jejích aktivit zahrnuje kromě projektování také kurátorské a výzkumné projekty, bohatou publikační, přednáškovou a pedagogickou činnost. Vyučovala na řadě vysokoškolských institucích, mimo jiné na Akademii výtvarných umění ve Vídni, Technické univerzitě v Grazu či Technické univerzitě v Delftu. Ve své soukromé praxi působila v architektonických kancelářích v New Yorku a Amsterdamu, v roce 2007 založila vlastní mezioborový ateliéru GABU Heindl Architektur www.gabuheindl.at, zaměřený na veřejné zásahy, kulturní a sociální budovy a územní plánování. Od roku 2013 je předsedkyni Rakouské společnosti pro architekturu (ÖGFA).
V létě letošního roku jste vystoupila na konferenci reSITE v Praze, jejíž téma bylo Sdílené město. Současně je vašim dlouholetým předmětem zájmu tzv. Just architecture (přeložitelný jako „pouhá“ nebo také „spravedlivá“ architektura). Oba tyto pojmy se dotýkají problematiky rovnosti a demokracie v architektuře, veřejném prostoru a plánování měst. Jakou roli hrají tyto hodnoty v současném rozvoji měst?
Rovnost a demokracie hrají v tvorbě oficiální politiky a plánování měst druhořadou roli, což je dnes zřejmé u většiny evropských metropolí; převládají zde neoliberální principy založené na myšlence volného trhu. Pojem „sdílené město“ lze proto někdy chápat také v tom smyslu, že jej sdílí pouze skupina privilegovaných.
Demokratické plánování si proto klade otázku, do jaké míry je skutečně nasloucháno hlasu lidí, kteří tvoří minoritu, nejsou součástí lobbistických skupin a nepatří ani mezi finanční elitu. Když dnes mluvíme o demokratických procesech, myslíme tím také možnost zapojit se do spoluvytváření měst – tedy o možnosti vstoupit do skutečného procesu participace. Rovnost je ale něco jiného, představme si například rovné právo na město: lépe než participační procesy ji zajišťuje silné nebo „spravedlivé“ plánování (pro lidi).
Prostor má být současně dělen i sdílen. Některé prostorové požadavky mají velmi odlišnou povahu a vyžadují separaci veřejného prostoru: je možné, že adolescenti a lidé v důchodovém věku mají společné zájmy, ale mají také rozdílné potřeby; výběh pro psy nemůže současně fungovat jako dětské hřiště, ale přesto: oba prostory by měly být společné, nikoliv privatizované. Zjevný problém, který plyne z monopolizace půdy soukromými majiteli, spočívá v tom, že zde není dostatek půdy pro všechny a že pozemky nemůžeme ani reprodukovat, ani není možné navýšit jejich plochu – prostor Země je zkrátka omezený. Jsem si jistá, že se problematika spravedlivé distribuce prostoru v budoucnu stane hlavním aspektem územního plánování.
Od sametové revoluce jsou to převážně investice soukromých společností, které se podílí na územním a architektonickém rozvoji českých a slovenských měst. Ve své přednášce na konferenci reSITE jste se tohoto tématu dotkla v souvislosti s tzv. PPP (Public, Private, Partnership) projekty ve veřejném prostoru Vídně. Jaké vidíte slabiny ve vztahu města a soukromého sektoru?
Veřejné statky by měly zůstat ve veřejných rukou – veřejnost by neměla být závislá na soukromých investicích do primárních služeb, jako jsou školy, archivy, dodávky pitné vody nebo doprava. Soukromí investoři usilují o soukromé zisky – tento stav zkrátka není s veřejným majetkem kompatibilní. Partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem nakonec vždy vyústí v privatizaci zisku a socializaci ztrát, obzvláště co se týče veřejných budov a služeb. Stručněji, nebo lakoničtěji řečeno, PPP je zkrátka součástí širšího redistribučního projektu, od veřejného k soukromému a nakonec k novým bohatým elitám. To je také důvod, proč jsem zavedla svůj koncept „jiného PPP“ (Planning, Politics, People).
Pojem regulace je pro země se zkušeností s autoritářským režimem citlivé téma. Jakou podle vás hraje roli v rozvoji města? V jakém momentu může být kontrola pozitivní?
Pokud je pojem kontrola příliš významově zatížený, říkejme tomu raději „pravidla hry“. Současné logice kapitalismu se stejně někdy říká „kasinový kapitalismus“. Pouze městská samospráva, která byla zvolena, aby převzala zodpovědnost za veřejné zájmy obyvatelstva, může vytvářet pravidla hry rozvoje města – ať už se jedná o kontrolu pronájmů, stavební předpisy, pravidla územního plánování, poplatky nebo daňové výnosy. Tento druh omezení a kontroly, který mám na mysli, zde existuje, aby zajišťoval a poskytoval práva a sociální benefity lidem a komunitám nezávisle na soukromém sektoru.
Ve Vídni se v souvislosti s problémem privatizace veřejného prostoru objevila iniciativa zdůrazňující právo obyvatel na městské centrum. Jak tento požadavek reflektujete jako architektka a urbanistka?
Ano, ve Vídni, stejně jako v mnoha dalších evropských městech, působí poměrně mladé hnutí – Právo na město (Right to the City) – které bojuje za nekomerční využití veřejného prostoru a regulaci nájmů, vystupuje proti soudním vystěhováním, gentrifikaci, spekulantům a mnoha dalším problémům. Termín právo na centrum odkazuje k odporu proti finančním elitám a jejich stupňujícím se nárokům na vlastnictví městských center, nejčastěji za účelem dalších investic, nikoliv bydlení. Výsledkem je, že jsou evropská města gentrifikována, vytrácí se z nich každodenní život, ale přesto zůstávají centry politického dění, vzdělání a kultury. Bojovat o právo na městské centrum představuje jednak právo na kvalitní, dosažitelný a nekomodifikovaný veřejný prostor, jednak právo rovného přístupu k veřejným a vzdělávacím institucím.
V roce 2012 jste se svým architektonickým studiem zvítězila v soutěži na regulaci a rozvoj nábřeží Dunajského kanálu, který lemuje centrum města Vídně. Projekt jste nazvala Partitura Dunajského kanálu a v kontrastu s High Line v New Yorku ji označujete jako Low Line Vídně. Co je hlavní myšlenkou vašeho návrhu a v čem se tato vídeňská městská promenáda liší od newyorské?
Stejně jako v případě většiny evropských měst, je i nábřeží Dunajského kanálu ve Vídni vystaveno silnému tlaku ziskuchtivých soukromých investorů. To je východiskem projektu. Hlavní myšlenkou našeho „návrhu“ je nepředesignovat tohle místo, které je nejvýznamnějším a nejcentrálněji položeným vídeňským nábřežím. Náš projekt, který je výsledkem spolupráce mého ateliéru s architektkou Susan Kraupp, je v podstatě rozsáhlým souborem urbanistických pravidel budoucího rozvoje oblasti Dunajského kanálu. Nazvala jsem ho „Donaukanal Partitur“ a není založen na estetice zástavby v klasickém slova smyslu, ale spíše na péči o krásu volných prostranství a programovém předpokladu, že prostor musí být uchráněn před komercionalizací formou pro-aktivního územního plánování. Bylo samozřejmě nutné přesvědčit samosprávu města Vídně o správnosti tohoto přístupu – nejprve s pomocí soutěžní poroty, později během dvouletého procesu.Stavební úřad podlehl tlaku rychle vznikajících soukromých podniků (převážně restaurací a barů) podél nábřeží a vypsal soutěž, která měla přinést estetické zásady celé plánované výstavby. Místo toho jsme přišli s návrhem strukturálních principů (na způsob pravidel hry), které měly v první řadě preferovat veřejný prostor. To znamená, že volný, nekomodifikovaný veřejný prostor musí být definován a chráněn před další komercionalizací. Takže spíše než abychom navrhli „korporátní identitu“ tohoto krásně heterotopického místa, kterého si mnoho Vídeňanů cení právě pro jeho volné plochy, nastavili jsme pravidla regulace, jejichž úkolem je kontrola rytmu zástavby, maximální velikosti objektů a povinnosti soukromých investorů. Aby bylo možné tyto myšlenky realizovat, bylo nutné vytvořit specifické nástroje plánování, konkrétně takové, které by sloužily nejen k utváření a zachování veřejného prostoru, ale také k zapojení a synchronizaci společné činnosti nekonečné řady různých městských úřadů, které mají problematiku Dunajského kanálu na starost.
Podstatou vámi navrženého „nezastavovacího plánu“ (Non-building Plan) je zachování prázdných/nezměněných popřípadě přírodních ploch ve městě. Co je přínosem tohoto uvažování?
„Nezastavovací plán“ je pravděpodobně nejdůležitějším plánovacím nástrojem, který jsme vytvořili. Tento termín pochopitelně odkazuje k zastavovacím plánům měst, ale funguje na principu obrácené logiky: definuje a zónuje volný prostor, nikoliv prostor zastavěný. V případě centrální části Dunajského kanálu (kde už téměř nezbývala žádná osluněná prostranství, která by nebyla určena ke konzumaci) nám tento přístup zajišťuje místa pro pohyb a volnočasové aktivity a nepovoluje zastavění cenných veřejných parcel, jako jsou nábřeží, veřejná schodiště a rampy u vody, které představují důležitá útočiště před zahuštěným městem. Dále se jedná o přístupové cesty z města dolů k lávkám a nakonec o rekreační oblast, která nebyla doposud komodifikována nebo se ještě nestala městskou pláží.
Aby mohla být logika stavebních regulací převrácena, je třeba přistoupit k pečlivé analýze kvality volného prostoru: na začátku je vždy prostor, který nesmí být zastavěn, a musí být proto definován jako první. Nikdy se nesmí začít prostorem zbytkovým. Náš projekt samozřejmě zpochybňuje i klasickou rétoriku „rozvoje zastavěním“. To ale neznamená, že veřejné investice nejsou zapotřebí. Dalším nástrojem plánování, který jsme pro projekt Dunajského kanálu vytvořili, je kresba koncipovaná jako partitura městského jádra, která vyznačuje rytmus existující veřejné infrastruktury (od výtahů a veřejných toalet po městský mobiliář a odpadkové koše, ale zajímala nás také dosažitelnost, zahuštění zeleně a drobné stavby v krajině, umění ve veřejném prostoru atd.). Tento nástroj se velmi osvědčil během workshopů s lidmi, kteří zodpovídají za část této infrastruktury. Oba nástroje lze samozřejmě použít i pro další městská území.
V jedné ze svých přednášek jste označila architekta za choreografa veřejného prostoru. Jak vnímáte současnou roli své profese a svůj vztah ke zvoleným zástupcům města?
Každý krok, který architekt podnikne, nějakým způsobem zasáhne do veřejného prostoru, protože žádná zástavba nemůže fungovat bez účasti veřejnosti. To je také důvodem, proč architekty nazývám „choreografy městského prostoru“, stejně tak dobře by se ale toto označení dalo použít pro městskou administrativu. Pojďme uvažovat o městských plánovacích úřadech a lokální samosprávě jako o choreografech veřejného prostoru – protože jich se to také týká! Tento tým choreografů by si měl položit otázku: Jak by měl veřejný prostor znít? Jako koncert, který nabízí různá využití a otevírá příležitosti pro všechny hlasy včetně těch, jež lze snadno přeslechnout, nebo jako homogenní zvuková paleta tvořená těmi, co si mohou dovolit být její součástí? Já bych pochopitelně hlasovala pro první variantu.
„Nezastavovací plán“ – Regulační zásady pro Dunajský kanál ve Vídni (2012) / ke stažení ve formátu pdf
