Architekt a aktivista, který s vidinou možné změny urbanistického plánování v Budapešti založil neziskovou organizaci Centrum současné architektury KÉK. Před časem byl osloven, aby „přešel na druhý břeh“ a stal se zaměstnancem města.
Proč jste se rozhodl tuto výzvu přijmout?
Mé dosavadní aktivity měly ukázat vedení města, že pozice městského architekta musí fungovat trochu jinak, než bylo v Budapešti doposud praxí. Výzvu jsem přijal, protože jsem chtěl zavést dlouhodobější a širší plánování. Nicméně klíčem k úspěchu se ukázala spolupráce s politiky a zde to úplně nefunguje tak, jak jsem si představoval. Jsem pořád mezi dvěma mlýnskými kameny, politiky a architekty, což mě nutí dělat kompromisy. Rolí hlavního architekta je připravovat koncepci rozvoje města, ale samotná rozhodnutí jsou činěna politiky, žel často v rozporu s koncepcí a ke škodě města. Kromě této role jsem také vedoucím odboru městského plánování spadající přímo pod kancelář primátora. Právě primátor má možnost hlavního architekta přímo jmenovat a ten současný si vybral mě.
V čem jste proces plánování změnil?
Už jsou to 3 roky, co jsem přišel do již rozběhnutého procesu tvorby strategického plánu. Budapešť má 23 městských částí a každá má své zastupitele a svou autonomii včetně rozpočtu. Měli jsme za úkol udělat územní plán města, Masterplan, který zasahoval do jejich autonomie. Kromě nich jsem musel vzít v potaz potřeby i činnosti jednotlivých městských společností. Naučil jsem se, že je důležité s nimi spolupracovat již od začátku tvorby plánu, nerezignovat na pravidelné schůzky a chodit na komisi pouze ke schvalování, jak tomu na úřadě bývalo. Začali jsme tak měnit mentalitu lidí pracujících na magistrátu i v městských firmách s cílem zapojit je do aktivit rozvoje města, do společných a společenských akcí.
Využil jste svých zkušeností z předchozích zaměstnání, například z KÉKu?
Samozřejmě. Jako člen neziskové organizace i jako architekt mohu využít znalostí principů fungování občanské společnosti a potřeb lidí, což má významný vliv na podobu územního plánování i například na jednání s developery.
Využíváte nějak možnosti participace občanů?
Naštěstí ano. Město poskytnulo grant na obnovení veřejných prostranství ze svého Fondu obnovy a jednotlivé městské části mezi sebou soutěžily s různými návrhy a programy. Žádat si tak sice mohly pouze městské části, ale my jsme do podmínek dali, že příjemce musí spolupracovat nejen s občanským sektorem, ale i s podnikateli. To umožnilo získat další finanční zdroje a zapojit do procesu lokální komunity. Bylo mnoho vítězů, soutěž měla velký rozpočet, 5 miliard forintů (tj. cca 450 milionů Kč). Aktuálně probíhá fáze realizace asi 30 projektů, neboť všechny návrhy jsou již hotové a schválené. K jejich prezentaci jsme udělali velkou výstavu a uspořádali veřejnou diskuzi.
Jak vniknul zmíněný Fond obnovy města?
Fond získává peníze z prodeje městského majetku, jde do něj polovina všech příjmů z prodeje.
Vy jste nějak změnil fungování fondu?
Ano, změnil. Peníze byly doposud určeny pouze na renovaci budov. My jsme ovšem chtěli řešit i uliční prostor. Náš hlavní požadavek byla možnost zahrnout mezi příjemce dotací i neziskový sektor, investiční fondy či jiné občanské a podnikatelské organizace, protože se domníváme, že městská část nemusí být vždy vedoucím projektu. Podmínky jsme změnili, abychom dosáhli co největšího dopadu na občanskou společnost.
Podporuje město Budapešť komunitní projekty?
Máme malý fond na podporu řešení života lidí bez domova, ale pověřený odbor investic disponuje velmi malým rozpočtem, takže rozvoj je zde pomalý. Snažíme se takové aktivity podpořit alespoň strategickými dokumenty. Samotná Budapešť totiž nemá téměř žádné peníze na svůj rozvoj. Tvoří sice 40 % HDP celého Maďarska, ale vláda městu vrací něco kolem 10 %, což nestačí ani na postupnou obnovu vozového parku veřejné dopravy. Město tuto nerovnováhu každý rok mediálně podpoří kampaní žádající stát o větší příspěvek, který by umožnil investice do rekonstrukcí a obnovy městského majetku. Dalším problémem jsou neustále se měnící pravidla fungování celého systému, kdy mezi sebou „soutěží“ města, kraje a stát. Momentálně je u vesla vláda a jen ona může rozhodnout, zda vznikne další program Fondu obnovy města.
Máte nějakou platformu pro komunikaci s občany?
Máme facebookový profil a blog, ale při komunikaci musím pořád myslet na to, že jsem zaměstnancem města. Často vedu spory či argumentace s představiteli města, leckdy neřešitelné. Mohl bych s tím vším seknout a jít dělat něco smysluplnějšího, ale pohřbil bych tím jiné malé projekty, které mi dělají radost, proto to nevzdávám.
Budapešť má oproti českým městům velké množství opuštěných budov v centru města. Jsou ve vlastnictví města a jak s nimi nakládáte?
Budapešť toho vlastní strašně málo, všechno bylo privatizováno. Budovy v centru koupilo mnoho zahraničních investorů, ale nechalo je „u ledu“ a my nemáme žádnou koncepci, jak to řešit. Máme ale mnoho malých projektů, jak tyto prostory využít. Udělali jsme velkou mediální kampaň, zorganizovali Festival otevřených obchodů a snažíme se vzbudit zájem mezi lidmi. Špinavá a neupravená místa jsme v rámci akce zakryli plakáty prezentující úspěšné podnikatele a start-upy
mimo IT sektor, za posledních 10 let. Černobílé fotografie jsme doplnili i textem popisujícím, o co se snažíme. Cílem bylo medializovat problém trvající více než 5 let a dospět k otevření obchodů v nevyužívaných prostorách. Mnoho z těchto prostor je ve vlastnictví městské čtvrti, ale spolupráce s nimi se nedaří a my nemáme moc nástrojů, jak je přimět k činu. I zde je potřeba dosáhnout změny myšlení, což vyžaduje jistou práci a čas. Je to krásný příklad aktivity, která vznikla zespodu a nyní ji podporujeme i shora a díky medializaci se dílo relativně daří.
Takže se Vám daří inspirovat druhé?
Přesně tak. Radost mi například dělá projekt komunitních zahrad. Je to další typická aktivita zespodu, na které jsme participovali a upravili tři zahrady. Jedna z nich je v soukromých rukou a investor akci podpořil i finančně úhradou zavlažovacího systému. Zahrady se staly velmi populárním a medializovaným místem, což upoutalo i pozornost politiků. Obrovský zájem pochopitelně vzbudily u místních komunit, které samy začaly přinášet podobné projektové záměry zastupitelům svých městských čtvrtí. Ti si naopak uvědomili, že se jedná o malé, finančně nepříliš náročné projekty, které jsou viditelné a mají u občanů ohlas. Komunitní zahrady jsou pěknou ukázkou toho, jak soukromá investice do projektu lokální komunity může vzbudit širší zájem a rozběhnout mnoho podobných projektů financovaných z veřejných peněz.