Adam Piškula, Czechdesign
Vzhled mnoha českých hřbitovů je tristní. Pozvednout úroveň a oprášit zašlou slávu těch pražských se rozhodla místní správa hřbitovů.
Zlatá prvorepubliková éra
Rozkvět funerálního umění můžeme spatřovat v období první republiky. Funkci hrobníka vykonávali státní zaměstnanci s patřičným finančním ohodnocením a jednoznačnými kompetencemi. Pokud to rodinný rozpočet dovolil, pro realizaci hrobu se rodina obrátila na špičkového architekta nebo výtvarníka. Pod vizuální stránkou mnoha hrobů tak jsou podepsáni významní architekti, např. Jan Kotěra, Josef Gočár nebo sochař Stanislav Sucharda a mnoho dalších. Náhrobky nesly plno odkazů, symbolů a jinotajů spojených s nebožtíkem. Ne všichni si mohli dovolit zaplatit za služby architektů, sochařů a malířů. V těchto případech se rodina obracela na kamenictví, která se kvalitativně lišila od většiny dnešních kamenictví a fungovala spíše jako kamenosochařství. „Současní čeští kameníci jsou spíš než zručnými řemeslníky distributory asijských prefabrikátů,“ komentuje aktuální dění v rozhovoru pro radio Wave ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený.
O smrti se nemluví
Otázkou života a smrti se lidé zabývali od pradávna. Smrt byla nedílnou součástí života, mluvili o ní a především s ní dokázali žít. Dnes se jedná o okrajové, nepatřičné téma k rozhovoru. Bojíme se o ní mluvit, vytlačujeme myšlenku smrti z našich životů, nejsme na ni připraveni, a to se odráží i na hřbitovech.
Souvislost můžeme spatřovat v éře komunismu, kdy zavládl všeobecný úpadek duchovna jako takového.
„Téma smrti se nehodilo, neslo sebou příliš mnoho otázek. Hřbitovy pak příliš mnoho symbolů třídních nepřátel – kříže, tituly bankéřů, nobilitovaných měšťanů, intelektuálů,“ přidává důvody úpadku funerální architektury Martin Červený. Umělecky hodnotný náhrobek nebylo téměř možné realizovat – představoval individualismus, který se tehdejšímu establishmentu nezamlouval. Místo něj převládala všeobecná jednota. Když k tomu připočteme vzrůstající trend kremace rychlého a levného způsobu, jak naložit s nebožtíkem, tak zjistíme, že to byla právě doba komunismu, která se nenávratně podepsala na nynějším stavu hřbitovů.
Kapitalismus bez lidské tváře
Pokud mluvím o komunistickém režimu jako o jednom z hlavních viníků stavu hřbitovů, tak dnešní ekonomický systém mu zdatně sekunduje. „Díky“ volnému trhu se k nám začal dovážet a stále dováží levný asijský kámen. Z Číny a dalších zemí se k nám dostávají unifikované prefabrikáty uren a náhrobků, které nijak nerespektují dobovou funerální architekturu. Velké kamenické firmy ve velkém a levně skupují tento kámen, který posléze prodávají několikanásobně dráž. Vazba mezi těmito společnostmi a hřbitovními správami je natolik silná, že jim malá kamenictví nemůžou konkurovat. O zpřetrhání takových vazeb se pokouší Pražská správa hřbitovů. „Ta provázanost tam byla obrovská a různými praktikami značně omezovala možnost svobodného rozhodnutí pozůstalých, jakým způsobem si pořídí hrob a jak bude ten hrob vypadat ,“ sděluje své záměry Červený. Aktuální situaci neprospěla ani světová finanční krize, jež propukla roku 2008.
Blýská se na lepší časy?
V poslední letech ale můžeme spatřovat zvýšený zájem o funerální kulturu z řad organizací, umělců i občanů, kteří svými aktivitami více či méně na toto téma reagují. V roce 2004 realizoval tým kurátorů výstavu Schránka pro tělo, duši a vzpomínky. Výstava funerálního designu měla za cíl otevřít diskusi na toto tabuizované téma a naznačit, jak se způsoby pohřbívání ve spirále času opakují a jaké lze v budoucnu očekávat. Jednu z nezvyklých a mírně provokativních možností pohřbívání představili studenti v ideové architektonické soutěži superstudiocontest. Vítězná práce z roku 2015 nese název SOLÁRNÍ SMRT pracuje s konceptem využití solárního panelu jako stavebního materiálu pro náhrobky. Modul tvořený výrobními rozměry a elegantní estetiku ornamentálního černého skla využili k návrhu funerální vertikální konstrukce, která řeší problematiku nedostatku místa k uchovávání ostatků na hřbitovech. Student pražské UMPRUM Matyáš Machat vytvořil v rámci klauzurních prací knihu Spěte sladce! mapující hroby českých typografů. Vznikají další projekty, které se snaží téma smrti rehabilitovat, jako například kampaň Moje smrt. A činí se i samotná Správa pražských hřbitovů, která připravuje společně se sdružením Ke kořenům první přírodní hřbitov Les vzpomínek – alternativu lidem, kterým není příjemné prostředí běžných hřbitovů. Pozůstalí v něm budou moci uložit popel nebožtíka ke kořenům stromů. Aktivně vystupuje na svém facebookovém profilu, pořádají veřejné diskuse o dalším využití svých hřbitovů a organizují v nich architektonické vycházky. Pokrok přišel i v oblasti vizuální komunikace. V roce 2014 oblékli oficiální web do nového kabátu a také provedli nutný „peeling“ svého loga. V tom letošním budou s přispěním Evropské unie realizovány revitalizace dvou pražských hřbitovů – Malostranského a Olšanského. Do spektra aktivit, které se snaží o kultivaci funerální kultury pražských hřbitovů a zároveň významně posiluje značku správy hřbitovů jako moderní organizaci, zapadá i soutěž Funerální design. Tu vyhlásila ve spolupráci s organizací CZECHDESIGN, leaderem na poli designérských soutěží.
Spolupořadatelé si od ní slibovali impuls k probuzení kultury pražských hřbitovů a zájem u mladých výtvarníků a designérů. „Vítězné návrhy bychom rádi realizovali a fyzicky je představili potenciálním zákazníkům. Všechny dobré a realizovatelné bychom chtěli nabízet prostřednictvím nějakého katalogu,“ vysvětluje Červený. Soutěž přinesla enormní zájem mladý umělců. I přes kontroverzní téma organizátoři sesbírali 320 podnětných a svěžích návrhů. „Množství přihlášených návrhů nás mile překvapilo. Do soutěže se totiž přihlásili nejen studenti, ale i zavedená designérská a architektonická studia, což dokazuje aktuálnost i atraktivitu tématu,“ shrnuje manažerka organizace CZECHDESIGN Jana Vinšová. Ty nejlepší práce se prezentovaly v galerii CZECHDESIGN v polovině května, kde také proběhlo slavnostní vyhlášení. Nyní správa připravuje katalogy s vybranými návrhy, které budou viset před vstupem na hřbitov a na frekventovaných místech uvnitř hřbitovů. Vedle velkých rodinných hrobek z dob první republiky, historicky a kulturně významných náhrobků by se tak brzy mohly objevit náhrobky a urny dnešní generace umělců.
Jak se zdá, osud hřbitovů, minimálně těch pražských, není správě ani veřejnosti lhostejný. I tato soutěž ukazuje, že se nad hřbitovy blýská na lepší věčné časy.