Ivan Prouza, právník a doktorand na katedře Environmentálních studií MU
Prázdné a zchátralé budovy jsou vadou na kráse měst. Ta často v jednání s aktivisty o užívání budov selhávají. Vstřícný přístup přitom může vést k oživení nejen samotných objektů, ale i městského života a kultury.
Squatting, tedy obsazování budov dlouhodobě ležících ladem a jejich využívání osobami bez patřičného oprávnění, byl až doposud v našich končinách pojímán jako činnost, kterou je primárně potřeba zastavit. Snad i z toho důvodu nedošlo k znatelnějšímu rozšíření této aktivity, tak jak je to běžné například v západní Evropě. Že se vždy nemusí jednat o negativní jev, nám v posledních měsících ukázala média. Jejich zvýšený zájem na sebe upoutala občanská iniciativa, jež obsadila budovu bývalé polikliniky na Praze 3 s cílem vytvořit společensky prospěšné centrum. Aktivisté přišli s propracovaným plánem obnovy zchátralé budovy a ochotou vyjednat s úřady dodatečnou legalizaci tohoto projektu. Inspirativních přístupů, kde převládl oboustranný dialog namísto represe, a ve výsledku získaly obě strany, jak squatteři, tak i samo město, je celá řada.
V zahraničí to jde
Za tolerantní a squattingu nakloněnou zemi bylo donedávna považováno Nizozemí, případně Velká Británie. V 70. letech zde byla zavedena právní úprava, která squatting nepovažovala za trestný čin (u nás k dekriminalizaci nedošlo). V případě, že objekt nebyl využíván déle než rok, a za splnění několika dalších poměrně jednoduchých podmínek, mohl být legálně užíván novými „nájemníky“. A to do doby, než se přihlásil majitel a proběhlo správní řízení o vyklizení. Situace v ČR je odlišná, protože právní řád není v tomto směru natolik vstřícný. Okamžité vyklizení budovy, ke kterému česká města mnohdy přistupují, je ale krátkozraké.
Jako pozoruhodný příklad lze uvést pařížskou adresu 59 rue de Rivoli – kdysi pobočku významné francouzské banky, poté prostor opuštěný dlouhých 15 let. V roce 1999 se ho ujal kolektiv umělců a začal ho neoprávněně využívat pro výstavy a představení. I přes rostoucí tlak na město k vystěhování nedošlo. Naopak, po studii ministerstva kultury, která ukázala, že galerii navštěvuje asi 40 000 lidí za rok, se město rozhodlo budovy převzít a zlegalizovat jejich užívání. Nachází se v lukrativní oblasti nedaleko Louvru na rušné dopravní tepně lemované obchody a na svých šesti patrech ateliérů o rozloze 1 500 m2 je zde prezentováno různorodé umění včetně malby, sochařství, konceptuálních prací či tzv. nových médií.
Tento první městem legalizovaný squat následovalo tucet dalších. Pařížská radnice se nechala slyšet, že místa kolektivní tvorby jsou důležitá pro uměleckou životaschopnost města. Město začalo prostory umělcům levně pronajímat, aby je využili jako svá studia a usnadnil se prodej jejich děl. Paříži se podařilo efektivně vyřešit problém s nevyužívanými budovami a navíc získat příjem, který šetří náklady na údržbu či je kompenzuje u renovací. Přispění tamní kultuře je očividné.
Dalším poměrně známým příkladem squattingu je dánská Christiania. Ta se ovšem potýkala s mnohem menším pochopením úřadů. Původně se jednalo o nepoužívanou vojenskou základnu. Její demolici zabránila skupina squatterů, kteří se zde usídlili a postupně vybudovali „stát ve státě“. Historie této čtvrti je spletitá a její obyvatelé museli nezřídka vynaložit spoustu energie, aby byla zachována. Od roku 1971, kdy došlo k obsazení, byla oblast trnem v oku úřadům. Státní orgány nakonec namísto bojů přistoupili ke kompromisům a Christianie postupem času získala status jakési autonomní oblasti. Nyní představuje turistické lákadlo a do Kodaně přitahuje tisíce turistů ročně.
Specifickým příkladem jsou chátrající objekty v památkové péči. Jako třeba Berlínský squat Tacheles, který vznikl v roce 1990. Polorozbourané budovy vysokých architektonických kvalit, která byla téměř zničena při náletu Spojenců za druhé světové války, se ujala skupina umělců. Celý komplex renovovali a učinili z něj kulturní centrum. Poměrně záhy squatteři svůj pobyt vůči soukromému majiteli legalizovali a stáli se z nich regulérní nájemníci. Berlínská radnice je v jejich snaze podpořila.
Symbolický nájem
Města si s již obsazenými budovami mnohdy neví rady. Právní řád přitom umožňuje dodatečnou dohodu mezi squattery a vlastníkem, tj. městem. Mnozí aktivisté tento postup upřednostňují, zvláště s ohledem na obavy z vyklizení či na přístup k funkčním službám (elektřině, vodě, topení). Pro město může být dohoda o užívání velmi výhodná. A to především pokud jde o nemovitosti, jež město dlouhodobě neužívá, nemá dostatek prostředků na jejich údržbu nebo jsou určeny k demolici. V mezičase může prostor sloužit uměleckým záměrům, jak tomu bylo třeba v případě pražské Trafačky.
Doposud se osvědčil vstřícný přístup, zvlášť v případech, kdy squatteři oficiálně sledují určitý veřejný zájem – poskytování služeb pro sociálně znevýhodněné, zvelebení zanedbaného okolí, řešení problematiky vyloučených lokalit, organizace vzdělávacích aktivit či provoz sociálního podnikání. V takových situacích je vhodné posoudit záměr squatterů, případně si vyžádat jeho písemnou podobu. Na základě jednání mezi oběma stranami lze dohodnout konkrétní podobu a podmínky dalšího využívání budovy. Při dohodě ceny za nájem by měl být zhodnocen dopad aktivit, finanční možnosti squatterů a společenský přínos. V opodstatněných případech by město mělo nabídnout možnost symbolického nájmu či dohodu o vykonané práci, jež peníze nahradí.
Střecha nad hlavou jako lidské právo
Squat nemusí být jen kulturním centrem. Může sloužit k uspokojení základní potřeby bydlet. Z pohledu dlouhodobě se zhoršující bytové situace může být možnost legalizovat skrze nájemní smlouvy squatting městských prostor dobrý tah. Podle odhadů Platformy pro sociální bydlení se v Česku problém bezdomovectví a vyloučení z bydlení týká více než dvou set tisíc lidí. V ČR dosud neexistuje komplexní a fungující systém sociálního, popř. dostupného bydlení, které by upravilo postavení státu a obcí v oblasti bytové politiky ve vztahu k osobám ohroženým sociálním vyloučením.
Nedostatek sociálních bytů pro příjmově slabší konstatovala i Zpráva o bezdomovectví z roku 2006 a též označila bytovou politiku, jež je svěřena obcím v samostatné působnosti, převážně za nekoncepční. Mnohá města se rozhodla rozprodat byty obyvatelům a ve svém portfoliu si nechávají příliš málo bytů pro budoucí potřebu sociálního bydlení. Sociální bydlení zůstává v mnoha městech a obcích tabuizováno, případně degradováno na tzv. holobyty.“ Za nedostatečný systém sociálního bydlení se v posledních letech dočkala ČR kritiky i z Rady Evropy v souvislosti se segregací sociálně vyloučených osob. A to vše navzdory faktu, že právo na bydlení je výslovně zakotveno v mezinárodních dokumentech, jimiž je ČR vázána. Pro obce, které se potýkají se nedostatkem městských bytů, může být využití prázdných budov částečným řešením.
Možnost obcí nakládat se svým majetkem
Jakým způsobem tedy prakticky postupovat? Základní principy vycházejí z ústavního rámce uvedeného v čl. 101 odst. 3 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), podle něhož jsou obce a kraje veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Otázkou řádného hospodaření obce se podrobněji zabývá několik dalších právních předpisů. Problematika nakládání s majetkem obce je dále upravena v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen „zákon obcích“). Zákon stanovuje pouze obecné povinnosti pro nakládání s nemovitým majetkem. Konkrétně je obec povinna se svým majetkem nakládat především účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly. Dále je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Ten musí být chráněn před zničením, poškozením, odcizením nebo zneužitím a neoprávněnými zásahy. U squattingu se přitom často jedná o zlepšování stavu daných nemovitostí. V takových případech se nabízí možnost dohody a uzavření nájemní smlouvy, ať už se sníženým nájmem, či se symbolickým. Je na městě, aby adekvátně zohlednilo, jaké výhody pro něj mohou z dané situace plynout. Iniciativy jako pražská Klinika, či brněnská Kulturou proti chátrání jsou projekty, jež mají budoucnost a mohou přispět ke zlepšení života ve městě. Závisí jen na oboustranné ochotě vyjednávat.